ŽLUTÉ OČI VEDOU DOMŮ | MARKÉTA PILÁTOVÁ

Kniha s poetickým názvem popisuje osudy dvou generací českých migrantů

(vydáno roku 2007)

O knize

Markéta Pilátová strávila dva roky v Brazílii, kde učila česky potomky našich krajanů. Kniha byla inspirována právě tímto pobytem, všechny postavy jsou však zcela vymyšlené. Skládá se z několika dějových linek, které se postupně proplétají. Za nejvýraznější dějovou linku, jíž je v knize také dán největší prostor, je považován nenaplněný milostný vztah Marušky a Jaromíra. Jaromír utekl po 2. světové válce do Brazílie, Maruška však přes jeho naléhání zůstala ve své vlasti a skrývala se u strýce na venkově na jižní Moravě. Jejich vztah přetrvává pouze v korespondenci, a to až do Jaromírovy smrti. Jaromír se v Brazílii seznámí se sekretářkou německého původu Luizou, jejíž rodina utekla před Hitlerem, a později si ji vezme za manželku. Luiza o Marušce celou dobu ví a velmi na ni žárlí. Už jako postarší dáma se ji ze zvědavosti rozhodne v Čechách vyhledat. Obě ženy se skutečně potkají a postupně mezi nimi vznikne zvláštní pouto. Zprvu však musí překonat jazykovou bariéru: Maruška neumí portugalsky, Luiza zase česky. Marta s Lenou doplňují čtveřici žen, představují však mladší generaci – jsou to dcery českých emigrantek, narodily se v Brazílii. Do Prahy přijely nezávisle na sobě, aby poznaly své kořeny.

Kompozice

Vcelku útlá kniha je rozdělena do kapitol, v názvu každé kapitoly je připsáno jméno postavy, která je současně vypravěčem a předkládá čtenáři příběh ze své perspektivy. Rozvržení vyprávějících postav je nahodilé, vzniká mozaikovitá kompozice, v níž se mikrosvěty jednotlivých vypravěčů rozkládají na pozadí národní či celosvětové situace, ale také na úrovni vnitřních pohnutek samotných postav. Nitky osudů postav se zamotají, pak opět rozpletou, spojují se a zase rozchází, plynou vedle sebe – příběh je i přesto ucelený. Největší prostor je dán ženským postavám, Jaromírovi jsou věnovány pouze čtyři kapitoly. Text je rovněž protkán korespondencí Jaromíra s Maruškou, objeví se zde ukázka z deníku profesora Jandla, který v příběhu sehrál také svou roli. Z pohledu jazykové stránky se kapitoly od sebe nedají nijak odlišit, styl vyprávění je u všech postav stejný, čímž se vytrácí odlišnosti mezi postavami a čtenář se zřejmě bude obtížněji orientovat v jednotlivých příbězích.

Postavy

vypravěči: Maruška, Luiza, Marta, Lena, Jaromír

další postavy: Johana, Jan Zábojný, profesor zeměpisu Jandl, Roberto, Lelé, Lenina matka, Martina matka, Modroočko

Konfrontace dvou světů a hledání domova

Příběh je široce rozkročen v čase. Dostáváme se od doby 2. světové války přes celou druhou polovinu 20. století až do současnosti. Dějová linie však není chronologicky uspořádána, v příběhu je řada odboček a retrospektiv – v závislosti na vypravěči. Mění se také prostředí, které je až kontrastní – vzdálené zeměpisně, odlišné historicky, kulturně i politicky. Vedle šedé Prahy s jasně danými pravidly ve vcelku malé zemi je Brazílie až příliš rozlehlá, exotická, barevná, živelná, neustále překvapující, mnohokulturní a více spjatá s přírodou. Dochází tedy ke konfrontaci domova a světa mimo českou vlast. Ústřední pětice postav prochází určitým vývojem na cestě vlastního poznání. Leží před námi příběh, v němž se setkávají čtyři ženy a společně hledají odpovědi na otázky týkající se toho, kam vlastně patří, kde je jejich domov, rozplétají milostný trojúhelník a vyrovnávají se s pocitem osamělosti.

Vypravěči

Maruška: Křehká žena, která měla problémy kvůli svému židovskému původu, po válce pracovala jako úřednice na ministerstvu, kde se seznámila s Janem Zábojným. Jejich vztah byl však pouze na úrovni milenecké, Zábojný nechtěl kvůli jejich poměru ohrozit vlastní postavení. Maruška se i přes chvíle trávené se Zábojným cítila velice osamělá, uvízla mezi dvěma muži: Jaromírem a Zábojným. Jaromír na ni neustále naléhal, aby opustila komunistické Československo a odjela za ním do Sao Paula. Maruška to ale nikdy neudělala a celý život prožila střídavě v Praze a na Moravě. Až s příjezdem Luizy si uvědomuje, nakolik ji Jaromír využíval, když mu nevědomky v korespondenci sdělovala mnohdy až detailní informace o svém životě,
o poměrech na ministerstvu a celkové situaci v Československu.

Bylo jasné, že Jaromír měl opět pravdu. Veškeré mé dospělé rozhodování bylo náhle totam. Jsem zbabělá hloupá holka, co místo aby na něj dala a odhodlala se jet velkou lodí setkat se s cizincem, co toho měl hodně za sebou, zalezla do kouta ve své zemi, kde podle všeho nikdy nic nebude, tak jak má být. Pak přišel další dopis. Tentokrát ho nepřivezl strýc, ale našla jsem ho bez známky ve schránce, kam ho musel někdo nepozorovaně vhodit. Všechno, úplně všechno v celé zemi začalo být vzhůru nohama, nastával nový řád, ampliony na náměstích vykřikovaly hesla a já jsem držela v prstech bílou obálku a něco mi říkalo, že bych měla mít strach.

Luiza: Této pohledné energické německé Brazilce není v knize věnováno tolik prostoru jako ostatním ženám. Luizu okouzlil jistý Yaromir Cerny, tajemný muž, ze kterého se po svatbě vyklubal dvojí agent českého původu. V německé firmě, v níž pracovala i Luiza, měl shánět kontakty na německé partnery. Nějakou dobu se mu dařilo před Luizou skrývat svou pravou totožnost, ale stále více věcí nedokázal logicky vysvětlit, například proč spí s revolverem pod polštářem, a tak se Luize se vším svěřil. Řekl jí o svém povolání dubléra, o korespondenci s Maruškou a proč je důležité, aby s ní byl v neustálém kontaktu. Luiza se po Jaromírově smrti rozhodne ženu, které se celý život nedokázal vzdát, vyhledat. A snad Jaromírovi i porozumět.

Dojemná shoda mezi mnou a Maruškou vydržela. Původně jsme plánovaly, že jakmile dokončíme naše pátrání, vrátíme se společně do Sao Paula. Města, jež Maruška tak dobře znala z Yaromirových dopisů. V Česku se mi opravdu líbilo. Prožívala jsem uklidňující prostřednost krajiny, v níž hory nejsou moc vysoké a pole nevyhrožují nekonečnem. Obzor byl vždycky blízko. Uchvacovala mne procházka parkem, kde jsem se mohla zasnít a klimbat půl hodiny na lavičce, aniž by o mne kdokoli projevil zájem. Nikdo mi nechtěl nic prodat ani mne o nic obrat, ani mi vnutit nějakou náboženskou příručku. Klid a ticho. Spočinutí bylo dovoleno. Tyhle malé velké svobody jsem Marušce dost dobře nedokázala vysvětlit. Myslela si, že trochu přeháním. Marta mi sice dávala za pravdu, ale bylo nám jasné, že nás Maruška otřískaná válkou, komunismem a milostným románkem se špionem nebere vážně.

Marta: Patří do mladší generace přistěhovalců a přestože se narodila v Brazílii, nezapomíná na svůj původ. Má velmi složitý vztah s matkou a především se učí samostatnosti. Do Prahy přijíždí, nejen aby poznala zemi, ze které její matka uprchla, ale aby se dokázala postavit na vlastní nohy bez cizí pomoci. Několik hodin týdně vypomáhá v baru a ve zbytku svého času plete šály a různé úplety s motivy ptáků. Seznamuje se s Modroočkem, zaměstnancem blázince, a nachází v něm svého partnera. Jenže se potřebuje přesvědčit, že dokáže být samostatná a nezávislá i jinde než jen v Praze s Modroočkem, a vrací se zpět do Brazílie. S sebou vezme i Marušku, která chce navštívit zemi, jež zná jen z Jaromírových dopisů,
a možná tam i zůstat.

Moji rodiče se rozvedli, máma je nesnesitelně zahořklá a neví, kdo vlastně je a kam patří. Neznám moc šťastných emigrantů, ani těch, co se dobře uchytili. Nejsou to lidé, kteří si mohli vybrat. Neodcházeli za nějakou novou zkušeností a dobrovolně. Zůstal v nich pocit křivdy a jejich běsy jsou někdy tak pokroucené, že si člověk říká, jestli neměli raději zůstat tam, kde byli.

Lena: Mladá, svérázná a ambiciózní Lena má na rozdíl od Marty se svou matkou výborný vztah. Společně pokračují v tom, na čem pracoval Lenin dědeček – vlastní farmu daleko od velkoměsta a snaží se udržet si autoritu mezi lidmi na farmě. Lena je v knize podána jako krásná kovbojka a díky svému vztahu k přírodě a racionálnímu uvažování se na vedení farmy hodí. Chce poznat své kořeny, a tak odletí do Česka, kde se seznámí s Martou, Luizou a Maruškou, ale později se na farmu vrátí, aby ji pomohla udržet před chamtivými bezzemky.

Roberto mi nechtěl dlouho věřit, že své kovboje opravdu zvládnu. Tak se přijel podívat na farmu. Zůstal pár dní, jezdili jsme vyprahlou krajinou a po dešti jsme v blátě objevili stopy jaguára. Byla jsem si jistá, že neloví jen tapíry u řeky a že se cpe hlavně mým telecím. Vyráželi jsme na noční výpravy, abychom šelmu, jejíž lov byl zakázaný, alespoň vyplašili a odehnali od stád. Roberto byl v těch chvílích tak blízko a já věděla, že teď mám jedinečnou šanci, protože žádná z ostatních soutěžících není kovbojka, nemá farmu ani nedokáže s Robertem na koni držet krok. Vyčleňovalo mě to z houfu a zároveň jsem vycítila, že mě to taky od Roberta vzdaluje.

Jaromír: V mládí utekl z vlasti a zbytek svého života prožil v brazilském Sao Paulu, přesto se vnitřně cítil prakticky bez domova, nepatřil už ani do své vlasti, kde se po válce chopil moci komunismus, ale ani do tak odlišné exotické Brazílie. Jaromír si vždy potrpěl na tajemno a na svou jinakost, stal se dvojím agentem. Svým způsobem využíval obě ženy – svou milenku z minulosti a svou současnou manželku. V knize Jaromír představuje pojítko mezi těmito ženskými hrdinkami a jakýsi hlas vzpomínek. Obě ženy se díky němu nakonec seznámí a retrospektivním nahlížením do minulosti rozplétají onen milostný trojúhelník. Vzhledem ke svému židovskému původu strávil Jaromír konec války v koncentračním táboře, kde se seznámil s cikánkou Johanou – ta pro něj znamenala možná víc než Maruška nebo Luiza. Johana nepotřebovala nikam patřit, vše si nesla v sobě, nikdo ji nemohl zlomit a tato nespoutanost zřejmě udělala na Jaromíra největší dojem. Johaniny žluté oči ho vedly domů.

Pochopil jsem, že se touží dostat zpátky domů. Řekl jsem to a vyslovil jsem něco, co jsem neměl. Jaromír se zachmuřil. „Ne, nechci se nikam vracet, nemám vlast a nechci ji mít, je to jenom přítěž, zbytečná sentimentální komplikace, je to chiméra, již odvrhli tisíce poutníků přede mnou. To byste měl chápat, pane profesore, zrovna vy byste to měl chápat.“ Překřikoval zoufale sám sebe. Nikdy jsem mu netvrdil, v žádné z našich dlouhých rozprav, že poutníci nemají domov, nebo že po něm netouží, myslel jsem, že je mu to jasné. Cestování je krásná věc, jenže člověk má mít tam, kde se narodil, místo, na němž by si vždycky mohl odložit svou hůl a ulehnout do čistě povlečené postele. A Jaromír takové místo nemá.

Ukázka

(…) Chtěl jsem, aby zmizela ta hrozná studená hranice, přes niž se nikdy nedostanu zpátky. A přeju si, aby se všichni, kteří opustili místa, kde se narodili, mohli vrátit a ta místa by zůstala stejná, jako když odcházeli. Je to jen sen a já taky usínám, vede mne za ruku někdo, koho jsem miloval. Tu ženu jsi neznala, jmenovala se Johana a setkal jsem se s ní na jednom strašlivém místě, kde taky potom zemřela. Já jsem zůstal sám. Pak jsem žil, jak nejlíp jsem dokázal, a díky Tobě jsem si alespoň někdy mohl představovat, že svému domovu zůstávám nablízku. Nebyla to pravda, všechno se vytrácelo, bledlo a velmi pomalu rozpadalo. Přesto jsi mi celá ta léta pomáhala. Všichni jednou najdeme tu správnou chvíli kdy odejít a já teď půjdu s Johanou. To ona mne naučila, že se nemám ničeho bát. Vedou mne domů její oči, po cestě, kterou jsem konečně našel. Věci a já, místa a já už teď spolu nevedeme spory. Johana byla cikánka a říkala, že jen věci, co se neustále pohybují, mají cenu. Jenže to byla její představa, já jsem jí podlehl, protože jsem si neuvědomil, že člověk by si neměl přivlastňovat cizí pocity, i když mu připadají přitažlivé. Takže jestli se sem nikdy nepodíváš, nevadí, protože azalky a betonové mosty jsou přeci všude.

Tvůj Jaromír

Dočetla jsem a pomalu se vydala zpátky. Ještě musím zajít do banky a k zubaři. Myslím na to, jak jsme se protnuly v Praze. Já, Lena, Luiza a Maruška. My s Lenou teď díky těm dvěma ženám, které se spolu setkaly, aby přemohly své trápení, můžeme minulost potěžkat v ruce a třeba ji i odhodit, když budeme chtít. Už se nepohybujeme v mlhavých kruzích. Našly jsme v těch laskavých dýcháncích na Žižkově jinou vůni vzpomínek, z nichž nerušil sentiment. To bylo v Novém Slovanu nejhorší. Povinná nostalgie. Významné zámlky ve vyprávění. Pořád dokola omílané polopravdy, zamlčované podrobnosti, zvláštní stihomamy, jež každý rok ústily do navaření obrovského kotle svíčkové. Hovory, které jsme vedly s Luizou a Maruškou, mají dodnes příchuť laciné brazilské detektivky z edice Vampiro a pražské tmy. Myslím taky na tajemnou Johanu z Jaromírova dopisu. Vymyslel si tu ženu? A kde zůstala Luiza, proč ji v posledním dopise ani jednou nezmínil? Připadalo mi to nespravedlivé. Ale koneckonců proč by měl být zrovna v posledním dopise spravedlivý. Luiza i Maruška si přece mohly vybrat. Vybraly si Jaromíra. Musely být tou volbou tak uhranuté, že ji už pak ani jedna nechtěla měnit.

(z kapitoly s Martou)

Ocenění

Kniha byla nominována na Magnesiu Literu v kategorii Objev roku, současně byla nominována ještě na Cenu Josefa Škvoreckého.

Další díla

Má nejmilejší kniha, Tsunami blues, Zatýkání větru (poezie)

pro děti: cyklus pohádek o víle Vivivíle, Gorilí táta, Jura a lama