Umění interpretace textu

Je interpretace uměleckého textu taková věda? Stačí k jeho pochopení pouze jedno čtení? Jak velkou roli hrají v textu tzv. bílá místa, tedy to, co není vypravěčem popsáno? Existuje pouze jediný správný výklad textu? Jestli jste si někdy pokládali podobné otázky, možná vás bude zajímat, co o tom ve své studii nazvané Apelová struktura textů napsal uznávaný literární teoretik Wolfgang Iser (1926–2007), jeden ze zakladatelů kostnické školy recepční estetiky.

 

Německý literární teoretik Wolfgang Iser poukazuje na narůstající nedůvěru vůči vnímatelné podobě textu. Texty mají skrytý smysl, jenž lze odhalit pouze interpretací. Zároveň však dodává, že „kdyby texty skutečně měly jen významy, které vyprodukuje interpretace, už by čtenáři mnoho nezbylo“. Musíme si uvědomit, že text se probouzí k životu v okamžiku, kdy je čten. Umění interpretace je založeno na tom, že význam je skryt v textu samém. Iser se ovšem ptá, zda je určitá interpretace brána jako jedna stěžejní, jestli je vůbec nutná
a zda nestačí jakožto způsob interpretace pouze čtenářský zážitek.

Iser upozorňuje na dva druhy textů, které musíme odlišovat. „Ne-literární“ texty „získávají svůj předmětový charakter až mírou určenosti vyvíjenou textem“. Jejich obsah lze chápat jako normu pro mezilidské vztahy. Zato text literární je označován jako fikce, od reality se totiž liší – nelze je tedy zakotvit ve světě, ale jen v procesu čtení. Jediné pojítko s textem je čtenářova vlastní zkušenost (konfrontace vlastní a potenciální zkušenosti). Literární text je charakterizován „jedinečnou polohou, v níž kolísá sem a tam mezi světem reálných předmětů a zkušenostním světem čtenáře“.

Iser se také soustřeďuje na formální podmínky textu. Literární předměty vznikají a zkonkrétňují se pro čtenáře krok po kroku. Tyto aspekty se nazývají „schematické“
a nenachází se v textu mimochodem či náhodně, ale naopak. Každý aspekt přináší jeden rys, tím dochází ke zřetelnosti literárních předmětů. Mezi jednotlivými aspekty je v textu střih, prázdné místo poskytující interpretační prostor. Tímto text svým čtenářům nabízí účast. S narůstající rozmanitostí schematických aspektů přibývá prázdných míst. Ta čtenář v procesu čtení doplňuje nebo odstraňuje, čímž sám stanovuje vztahy mezi jednotlivými aspekty (viz druhé čtení téhož textu). Prázdná místa v textu se jeví jako základní podmínka spolurealizace. Jako příklad je uveden tzv. román na pokračování – čtenář polemizuje nad jeho další částí.

 

Příběhy jsou prostoupeny autorovými úvahami o dění, tedy komentáři, které v podstatě odstraňují prázdná místa, a tím dávají méně prostoru čtenáři. Autor tak čtenářům sám ukazuje, jak mají jeho vyprávění rozumět, jak k dílu přistupovat. Staví se do role komentátora stojícího mezi textem a čtenářem. Komentáře dále otevírají nový prostor pro hodnocení díla. Jedná se o způsob řízeného čtení. Iser dále píše: „V literárních textech je hojnost struktur vylíčeného druhu. Mnohé z nich jsou složitější než zde zmíněná hra mezi komentářem a čtenářem.“ A vysvětluje, jaký význam má různá frekvence prázdných míst.

Iser popisuje hermeneutickou operaci čtení. Dokládá to na Fieldingově tvrzení, že úkolem čtenáře má být objevování. Na dalším příkladu Iser potvrzuje, že „skutečně zajímavé jsou vlastně ty nenapsané části románu“. Napsaný text se pak stává stínovým obrazem. Příkladem může být také Joyce nebo Beckett, jehož texty předpokládají „plné nasazení svých čtenářů“.

V závěru studie Iser své myšlenky shrnuje: neliterární text je na čtenáři nezávislý, zato u textu literárního bývá nejdůležitější prvek nevysloven, počítá se se čtenářovou obrazotvorností. Proto je existence prázdných míst v textu zásadní. Fiktivní texty se nekryjí s realitou.

ISER, Wolfgang. Apelová struktura textu. In: SEDMIDUBSKÝ, Miloš. Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 388 s. ISBN 80-86055-92-2.