TOVARYŠSTVO JEŽÍŠOVO | JIŘÍ ŠOTOLA

Příběh o členovi jezuitského řádu jako svědectví toho, jak velké dějiny vstupují do života lidí

(vydáno roku 1969)

Hlavní téma

Děj románu se odehrává v druhé polovině 17. století. Na panství Košumberk přichází jezuita Vojtěch Had, který je svým řádem vyslán jako zpovědník hraběnky Marie Maximiliány. Díky četným dialogům a retrospektivním vsuvkám se o těchto hlavních postavách dozvídáme více. Mladá hraběnka je plna radosti ze života a naděje v lepší zítřky, přestože jí osud nachystal jednu ránu za druhou – dvakrát ne zrovna šťastně vdaná, dvakrát ovdovělá, pochovala (kromě dcery Terezie Rozálie) všechny své děti, je zadlužená, opuštěná. Páter Had vstoupil do řádu ihned po studiích, s přesvědčením, že tato životní cesta je jediná správná, a poslušně plní všechny požadavky řádu. S Vojtěchem Hadem přichází i otec Jan Křižulka, kterého řád posílá na Košumberk spíše na odpočinek, ale jeho úloha je nakonec rovněž důležitá. Skrze posvátný obrázek Panny Marie má zjevení a ve snech s Boží rodičkou promlouvá. Na počest tohoto zázraku postaví jezuité kapličku na Chlumku, kterou zasvětí Panně Marii. Vypadá to, že se jim v tomto kraji začíná dařit, lidé přichází na mše a ke zpovědím, i když stále dodržují tradiční pohanské zvyky. Páter Had si je velmi dobře vědom toho, že jeden lidský život nestačí k tomu, aby změnil návyky a myšlení prostého lidu, ale může stát na počátku této změny. Vedení řádu výstavba jedné kapličky nestačí, Had dostává za úkol postavit pro řád na Košumberku rezidenci a později i chrám.

Postavy jako oběti dějinného procesu

Přestože zprvu tomu nic nenasvědčuje, vzrůstá postupně rozpor mezi tím, jak postavy jednají, a tím, jak by ve skutečnosti jednat chtěly. Vzpírají se být součástí velkého dějinného pohybu, který je v díle znázorněn jako vůz – člověk do něj může naskočit, nechat se jím přejet, nebo utéct. A vůz se blíží. S touto metaforou přichází Matěj Tanner a v příběhu se o ní několikrát mluví. Sledujeme, jak postavy na blížící se vůz zareagují. Najednou jsou ale dějiny nečitelné, nejde je naplánovat, nastavují lidem léčky. Velké dějiny vstoupí do lidského života a nakonec jej zničí (viz hraběnka, která je obětí své dějinné role). S narůstajícím vlivem řádu roste i nevole plnit jeho rozkazy. Páter Had se cítí rozporuplný. To, čemu bezmezně věřil, se začíná odlišovat od toho, co by podle svého nejčistšího svědomí chtěl udělat. Přesto, že se mu vše začne vymykat z rukou, dále poslušně plní přání svých nadřízených. Na Košumberku postaví kapličku, rezidenci, chrám. Hraběnku přiměje k tomu, aby složila vdovský slib čistoty, zřekla se veškerých radostí světského života, navlékla černý šat a plně se odevzdala Bohu. Páter Had také získá přehled nad správou majetku hraběnky, která poslušně financuje vše, co jezuité postavili, přestože je sama zadlužena a nakonec přijde také o Košumberk. Její strastiplný život končí v chudobě, ponížení a na pokraji šílenství, je ukamenována. Nesvoboda vlastního projevu, poslušné plnění všech požadavků, které nařizuje vedení řádu, a rozpínavost mocenské instituce, to vše může být chápáno jako alegorie komunistické ideologie.

Kompozice díla

Vycházíme z předpokladu, že dílo původně vznikalo jako scénář k divadelní hře. Takto rozsáhlé téma však divadelní hra nemohla pojmout, proto ho autor nakonec zpracoval jako prozaický žánr, historický román, jenž čítá 34 číslovaných kapitol. Avšak kompozice díla nese dramatické prvky. Děj je posouván pomocí výrazných dialogů, které se střídají s popisem událostí a jež nás posouvají na časové ose příběhu. Kompozice díla se soustřeďuje kolem pěti kolektivních (davových) scén (viz níže) a tvoří trojúhelníkovou strukturu, neboť středem románu a zároveň nejsilnější scénou je založení základního kamene rezidence (scéna třetí). Poté dochází ke zlomu a úpadku postav. Pro první a pátou scénu je společným rysem to, že se odehrávají mimo hlavní postavy, páté scény se dokonce páter Had ani neúčastní, protože je v tu chvíli u mrtvé hraběnky.

Zrcadlová kompozice soustředěná okolo davových scén:

  1. scéna velkopátečního založení kaple
  2. scéna svěcení kaple
  3. scéna založení rezidence
  4. scéna střetu Křižulky se Zichem
  5. scéna svěcení chrámu

Postavy

páter Vojtěch Had, hraběnka Marie Maximiliána (rozená hraběnka Žďárská ze Žďáru, bývalá Slavatovna, vdova po dvou manželích – Slavata, Hýzrle), páter Jan Křtitel Křižulka, Matěj Tanner, Ondřej Zich, Tomáš Pešina z Čechorodu, páter Krupský, biskup Sobek, košumberský hejtman Samuel Horecký, jeho žena Zuzana Horecká, správce Chodt, hrabě Lamberk, Terezie Rozálie Lamberkovna (dcera hraběnky), arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna, páter Jan Libertin

Typologie postav

Mezi postavami románu můžeme vysledovat určitou opozičnost. Je zde řada dvojic, jejichž charaktery jsou vystavěny na protikladech. Racionální páter Had vs. citově založená hraběnka, jednající náhle a v afektu, katolík Křižulka vs. protestant Zich, nevzdělaný a přízemní Daniel Krupský vs. vzdělaný a progresivní Matěj Tanner, pokorný biskup Talmberk vs. charismatický a galantní arcibiskup Valdštejn.

Motivy

Pro vyjádření a konkretizaci příběhu použil autor několik motivů, které jsou rozvrstvené v celém románu a pro něž hledá nové významy. Můžeme tak prohlásit, že dochází k významovému vrstvení motivů. Jmenujme tři nejčastější: motiv kamene, ovečky a černé barvy.

Kámen má v románu mnoho zastoupení, jedná se pravděpodobně o nejvrstevnatější motiv celého díla. Je brán jako stavební prvek, bez něhož by nebylo kapličky, rezidence, chrámu, přičemž nejdůležitější je základní kámen, který představuje první krok nastávající změny. Páter Had přirovnává sebe i hraběnku ke kamenům, jež jsou součástí jedné velké zdi, kterou tvoří celá společnost, zdi tak vysoké, aby byla blízko Bohu. Vojtěch Had chce být také dobrým kamenem Tovaryšstva. Kámen rovněž symbolizuje hraběnčino nitro a rány osudu – hořkost, samotu a ponížení; také její smrt, neboť je ukamenována.

Často zmiňovaným motivem je i ovečka, která už sama o sobě znázorňuje obecný křesťanský symbol. Věřící jsou ovečkami Božími a Ježíš Kristus je jejich beránkem. Ovečky jsou klidné, pokorné a poslušné. I Had s Křižulkou jsou ovečkami, které Tovaryšstvo poslalo mezi vlky. Páter Had nazývá ovečkou Tomáše Pešinu, jeho blízkého přítele.

Důležitým motivem je barevná symbolika. Jedna konkrétní barva výrazně převládá – černá barva symbolizuje jezuity, neboť se tak oblékali; rezidence, kterou na Košumberku páter Had stavěl, byla označována jako černý dům; hraběnka oblékla černý šat na důkaz vdovské čistoty; i hraběnčiny děti, jež pochovala, zčernaly. Černá ovečka symbolizuje smrt.

Ukázka

[…]
– Vy mě neposloucháte, otče Vojtěchu. Vy si jenom povídáte svoje. Naučil jste se cosi říkat a říkáte to, jako když mluvíte skrz tu mřížku ve zpovědnici a ani nevidíte, kdo tam za mřížkou vlastně klečí, jestli vůbec má oči a nos. Poslouchejte mě. Moje srdce je připraveno na boží příchod. Je prázdné a je pokorné; ani si nedovedete představit, jak je prázdné a zmatené a pokorné. Je dokonale čisté; Bůh může vejít bos. Ale nepřichází. Já nemám klid, to znamená, že on nepřichází. Já se prozatím ještě netěším na smrt. O té mi nevykládejte, to pro mne není. Budu asi ještě dost dlouho žít a nic proti tomu nemám. Já chci žít. Ale jak? A proč? Posloucháte mě?
– Poslouchám.
– Myslíte si, že lžu.
– Ne. Myslím, že mluvíte pravdu.
– Řekněte: život nemá smysl?
– Tady na tom světě?
– Ano, sám tenhle život.
– Má.
– A jaký? Vy tomu rozumíte, proč tady vlastně chodíme a jíme a ráno vstáváme a platíme dluhy a přerovnáváme různé předměty a dereme se za něčím, co většinou ani nepotřebujeme? Proč?
– Já… přesně nevím, Milosti. Naučil jsem se leccos o tom říkat. Ale…
– Nechtěla jsem vás urazit.
– Neurazila jste mě. Já opravdu málo znám život. Znám ho jen z pozorování; jak se dívám na cizí životy. A z knih. Naučil jsem se leccos říkat. Soudit, kárat, dávat rozhřešení. Ale nemohu tvrdit, že rozumím tomu, co lidé žijí. Vím zhruba, co radí a přikazuje církev a svaté náboženství a učení teologové. Co je hřích a čeho je člověku zapotřebí, aby nebyl na věčnosti zatracen; že nesmí krást a zabíjet a že má věřit tajemstvím zjevených pravd a vyhýbat se matoduchům a přísně rozpoznávat každý svůj zlý úmysl. Ale já neznám, jaké to je, když člověku umírá dítě nebo když člověk vychází z vězení nebo když dostane šperk. Já jenom z hloupé pýchy se někdy tvářím, že rozumím životu. Nechtějte na mně, abych to dělal i dnes.
– To od vás slyším poprvé.
– Já to od sebe také slyším poprvé.
– Ale má smysl. Řekl jste, že má.
– Život? Má. Proč by jinak byl? Bůh nedělá, co nemá smysl.
– Vy tomu věříte.
– Věřím.
– A je to tajemství.
– Bůh má vyšší záměry, které my nemůžeme plně uhodnout.
– Takže já si nejdřív musím pořádně odřít kolena; do té doby nemám naději.
– Na tom není nic k smíchu.
– Ne. Vůbec nic.
[…]

Další díla

Svět náš vezdejší, Kuře na rožni, Venuše z Mélu, Psí hodinky, Raci a racci, Malovaný děti, Osmnáct Jeruzalémů, Podzim v zahradní restauraci

Filmová adaptace

Tovaryšstvo Ježíšovo (2004)
Režie: Silvije Petranović