STAŘEC A MOŘE | ERNEST HEMINGWAY

Krátká novela s jednoduchou dějovou linkou v sobě ukrývá hluboké životní otázky

(vydáno roku 1952)

Hlavní téma

Starý kubánský rybář Santiago se vydává na svém člunu na moře, aby opět zkusil štěstí. Už víc jak osmdesát dní nic nechytil a velmi strádá. Doufá, že se to dnes změní. Ale ještě netuší, že vyráží vstříc životnímu souboji. Se svou loďkou odplouvá daleko na otevřené moře, kam ani rybářské lodě neplují. Na návnadu se mu chytí životní úlovek – obrovský marlin s čelistí protáhlou do dlouhého meče. Ryba je příliš velká a silná na to, aby ji stařec udolal, a tak ji nechá, ať táhne člun a sama se k smrti unaví. Dva dny a dvě noci zápasí stařec s velkou rybou, až její odpor konečně zlomí. Teprve když rybu uváže k boku své loďky, uvědomí si, nad jak velkým soupeřem zvítězil. Ryba dalece přesahuje délku rybářova člunu. Vyčerpaný a unavený stařec se vydává zpět ke kubánskému břehu. Pach mrtvého marlina však postupně přiláká několik žraloků. Stařec se marně snaží svůj úlovek před hladovými žraloky ubránit a nakonec se vrací pouze s kostrou chycené ryby.

Metoda ledovce

Objevují se v zásadě dva pohledy, jak knihu interpretovat. První z nich vyzdvihuje strhující zápas člověka s přírodou a s nejtěžšími překážkami, nezdolnou víru, statečnost, houževnatost. Druhý však vidí především marnost úsilí a bezvýchodnost složité životní situace. Ať už se přikloníme k prvnímu či druhému názoru, na jednom se bezesporu shodneme – Stařec a moře odráží autorovy životní zkušenosti a postoj ke světu, velmi zdařilým stylem psaní nás nechává nahlédnout hluboko do lidského nitra. Pro toto dílo je typická zkratkovitost a úsečnost, krátká novela s jednoduchou dějovou linkou je zdánlivě velmi prostá, pod povrchností se toho v textu skrývá daleko víc. Tento způsob psaní označujeme jako „metoda ledovce“. Z textu je odstraněno vše nepodstatné a my vidíme (resp. čteme) pouze vyčnívající špičku ledovce, protože to podstatné se ukrývá pod hladinou, čili mezi řádky. Nelze předpokládat, že čtenář hned s prvním přečtením objeví všechny skryté myšlenky a životní pravdy, které autor do textu vepsal. Současně nelze odvodit, že dva různí čtenáři s odlišnými životními i čtenářskými zkušenostmi „pod hladinou“ vyčtou totéž.

Postava starce Santiaga

Stařec v knize představuje životní moudrost, skromnost a vytrvalost. Místní lidé a především rybáři si ho váží, mají pro něj pochopení a jsou ochotni mu pomáhat. Vzájemná soudržnost mezi rybáři se snad nedá přehlédnout. Starý rybář za svůj dlouhý život zažil na moři mnohá dobrodružství i úskalí a své vědomosti předává chlapci, který pokračuje v tradici rybářského řemesla. Mezi chlapcem a starcem je velmi silné pouto, jeden druhého potřebuje, vzájemně se doplňují. Chlapec od starého muže získává potřebné zkušenosti, na oplátku se zase chlapec stará, jestli se rybář najedl, dostatečně si odpočinul, zda mu není zima a i přes chudé poměry obou dvou se starci snaží zajistit pohodlí a příjemný život. Nahrazuje to, co starci už chybí – mládí, sílu, elán. Toho dne, kdy stařec vyplouvá na moře pro svůj životní úlovek, nechává chlapce na břehu. Častokrát pak na něj během souboje s marlinem vzpomíná. Chtěl by ho mít po svém boku. Nejen aby mu chlapec pomohl, ale také aby byl svědkem tak úžasného zápasu dvou velkých a silných tvorů.

Rozmluva

Text je kombinací přímé i nepřímé řeči. Kromě rozhovorů postav (například v místním lokále Terasa) sledujeme především způsob, jakým se stařec během rybolovu obrací sám k sobě. Proud myšlenek je narušován hlasitou promluvou, která má zřejmě zahnat starcovu osamělost. Stařec si také často posteskne, že mu na lodi chybí jeho chlapec. Střídání nahlas a v duchu pronášeného rozhovoru se sebou samým dodává postavě věrohodnost, lépe vykresluje její osobnost a pomáhá čtenáři nahlédnout do starcova nitra. Když rybaříval s chlapcem, mluvili na sebe obyčejně, jen co bylo nutné. Hovořívali spolu v noci nebo když jim ve vyplutí zabránila bouře či špatné počasí. Na moři se považovalo za ctnost nemluvit, když to není nutné, a stařec to tak vždycky bral a dodržoval to. Ale teď, když s ním nebyl nikdo, komu by to mohlo vadit, vyslovoval hlasitě své myšlenky často. Hlasitá promluva dodává starci kuráž, neboť je odkázán pouze sám na sebe a na své schopnosti a bystrý úsudek. „Měl jsem vzít brousek s sebou.“ Měl jsi s sebou vzít víc věcí, pomyslel si. Ale nevzals, staříku. Teď není čas uvažovat o tom, co nemáš. Mysli na to, co dokážeš s tím, co máš po ruce.

Být rybářem

Autor ukazuje rybářství nejen jako způsob výdělku, ale také jako životní styl. Rybaření není jen o snaze chytit velké množství ryb v pokud možno krátkém čase a úlovek zpeněžit, jde především o naslouchání přírodě a porozumění jejím zákonitostem. Pochopit, jak se zvířata ve volné přírodě chovají, aby přežila, naučit se pozorovat znamení a umět vyhodnotit situaci. Upravit si denní režim podle rozmarů přírody a nikdy ji nepodceňovat. Dobrý pozorovatel se časem naučí z chování zvířat předvídat situace, na něž se může dopředu připravit. I o tom je Stařec a moře.

Zápas na život a na smrt

Zvláštní pozornost si zajisté zaslouží vztah starce a ryby. Většinu čteného času svírá stařec udici, na jejímž druhém konci odvíjí lanko ryba. Fyzické propojení dvou „soupeřů“ reflektuje propojení na daleko hlubší úrovni. Oba svádí životní boj a ocitají se na pokraji svých sil. Jejich údělem je bojovat, vytrvat a zvítězit. Během čtení si rovněž můžeme všimnout nápadného střídání postoje starce k rybě. V první řadě cítí jako rybář nad rybou převahu a touží ji udolat. Ostatně na úspěchu či nezdaru při lovu závisí starcovo živobytí. Současně však rybu lituje, neboť je i přes svou velikost a sílu odsouzena zemřít. Má soucit s tím, že se mu právě takový majestátní tvor připletl do cesty a spolkl návnadu. Také rybu obdivuje pro její sílu a nezlomnost, vytrvalost, krásu. Považuje ji za rovnocenného soupeře, ke kterému si za hodiny tichého souboje vytvořil náklonnost. Zamýšlí se nad tím, zda je správné marlina ulovit. Přemýšlí, jestli člověk stojí oprávněně na vrcholu potravního řetězce a pokud ano, zdali si takovou výsadu zaslouží. Pochybnosti o nadřazenosti lidí nad zvířaty ukazují na starcovu pokoru, na to, že ctí přírodu a její pravidla.

Filozofický ráz knihy

Posuňme se od rybaření dále. Můžeme si všimnout poměrně velkého množství více či méně závažných témat, nad kterými se stařec ve své osamělosti zamýšlí. Uveďme alespoň jedno z nich, a tím je štěstí. Jakou váhu má štěstí v našich životech? Můžeme si jej naklonit na svou stranu? „Rád bych si ho trochu koupil, kdyby je někde prodávali,“ řekl si nahlas. Zač bych si je koupil? zeptal se sám sebe. Dá se koupit za ztracenou harpunu, za zlomený nůž a za dvě zmrzačené ruce? (…) Štěstí přichází v mnoha podobách, a kdo je dokáže poznat? Ale stejně bych ho trochu chtěl, ať má jakou chce podobu, a zaplatil bych, co by chtěli. Stařec nesoupeřil pouze s rybou, ale také s osudem samotným, bojoval o štěstí a toužil naplnit svůj život, svou roli rybáře.

Slovo závěrem

Kostra příběhu je v podstatě prostá – dobíráme se nejzákladnější otázky života na zemi, otázky přežití. To, že chlapec tentokrát se starým rybářem na moře nevyplul, má své opodstatnění. Urputný souboj s marlinem (a posléze boj o úlovek samotný) byl pro starce příliš osobní. Musel ho zvládnout jedině on sám. Vyhrát, nebo být poražen. Příběh o rybáři představuje odvěký souboj člověka s přírodou, a to v podobě, která je autorovi velmi blízká (sám byl rybářem). Jak píše František Vrba v doslovu k 2. vydání, jedná se o knihu, která v nejsevřenější a nejvýraznější podobě ukazuje Hemingwayův vztah ke světu, jeho způsob vidění reality i jeho způsob vyjádření, tedy základní rysy jeho autorské osobitosti. A tak v knize najdeme jak skeptický názor na osud ušlechtilého lidského usilování, tak pokoru k přírodě, vytrvalost, nezdolnou víru ve vlastní schopnosti. Stařec a moře znázorňuje zápas
o štěstí a naplnění života.

Ocenění

Ernest Hemingway obdržel v roce 1954 Nobelovu cenu, a to právě díky novele Stařec a moře.

Ukázka

Bylo už tma, jak už se tak v září po západu slunce rychle stmívá. Stařec nalehl na povětřím ošlehané dřevo přídě a odpočíval, pokud to jen šlo. Vyšli první hvězdy. Neznal jménem hvězdu Rigel v souhvězdí Orion, ale viděl ji a věděl, že záhy vyjdou všechny a že bude se všemi svými vzdálenými přítelkyněmi.
„Ryba je taky můj přítel,“ pronesl nahlas. „Nikdy jsem takovou rybu ještě neviděl, ani jsem o takové neslyšel. Ale musím ji zabít. Jsem rád, že se nemusíme pokoušet zabíjet hvězdy.“
Co kdyby se tak nějaký člověk musel snažit zabít každý den měsíc? Měsíc uteče. Ale co kdyby se tak někdo každý den musel pokusit zabít slunce? Narodili jsme se šťastně, pomyslel si.
Pak mu přišlo líto veliké ryby, která nemá co jíst, ale jeho odhodlání zabít ji ani na chvilku při té lítosti neochablo. Kolik lidí ta ryba nakrmí! říkal si v duchu. Ale jsou hodni, aby ji jedli? Ne, ovšemže nejsou. Nikdo není hoden toho, aby ji jedl, soudě podle jejího chování a její majestátní důstojnosti.
Nerozumím těmhle věcem, myslel si, ale je dobře, že se nemusíme snažit zabíjet slunce a měsíc a hvězdy. Stačí, že žijeme na moři a zabíjíme své věrné bratry.

Další díla

Komu zvoní hrana; Sbohem, armádo!, Fiesta, Zelené pahorky africké, Pohyblivý svátek, Rajská zahrada

Filmová adaptace

Stařec a moře (1958)
Režie: John Sturges, Henry King, Fred Zinnemann

Stařec a moře (1999) – krátkometrážní animovaný film ručně malovaný olejovými barvami na skleněné desky
Režie: Alexandr Petrov