Jak se stát zkušeným čtenářem

„Na knížkách je úžasné to, jak žijí vlastním životem,“ píše v předmluvě své knihy Thomas Foster. „Pokud chceme vědět, co si svět myslí o určitém spisovateli a jeho díle, zeptejme se asi za dvě stě let.“ Toto jsou slova, která najdete v knize Jak číst literaturu jako profesor, již její autor Thomas Foster koncipuje jako zábavného průvodce na cestě za poznáním literatury. Mimo jiné se v ní dočtete o symbolech a metaforických obrazcích nebo o vztahu hlavního protagonisty s vedlejšími postavami. Foster zároveň apeluje na čtenáře a vyzývá je k aktivnímu zapojení se do četby.

 

U každé knihy máme určitou představu o tom, pro jaké čtenáře je dílo určeno. V mnoha případech je ale realita jiná. Najdeme řadu knih, které si oblíbily čtenářky, přestože původně bylo dílo určené mužům (a naopak), stejně tak knihy pro dospělé čtenáře se zvolna přesunuly také mezi dětskou četbu. Tvrzení, že kniha si mnohdy najde jinou čtenářskou obec, dokládá Foster na své vlastní knize, kterou sepsal pro konkrétní typy lidí (pracující dospělí, kteří se rozhodli doplnit si vzdělání a přichází do kontaktu s pro ně dosud neznámou literaturou), postupně se ale jeho kniha zařadila k jeho překvapení i jinam (knihu zahrnují do své výuky i středoškolští učitelé a zadávají ji mimo jiné jako povinnou prázdninovou četbu).

Takových knih, jež si najdou jiný okruh čtenářů, je celá řada. Pak se nabízí otázka, jak velkou moc (ve vztahu ke svému dílu) má vlastně autor. Potvrzuje se, že ne všechno autor při psaní knihy může ovlivnit. Je důležité si také uvědomit, že literatura není konzistentní, ale pohyblivá, mění se v čase. Literatura neumírá, ale ani nedělá pokroky, pouze se vyvíjí, roste s ohledem na čtenáře, jejich potřeby, na situaci ve společnosti. Pokud jsme si toho nevšimli, znamená to, že se naše pozornost odklonila k něčemu jinému. Stejně tak nemůžeme zaručit, jestli se některé dílo zařadí mezi pomyslnou neumírající klasiku. O tom také rozhoduje čas (a samozřejmě čtenáři). Vracíme se opět na začátek článku – ano, knihy opravdu žijí vlastním životem.

Foster ve své knize popisuje rozdíly mezi čtenářem, který si občas pro zábavu něco přečte, a čtenářem zkušeným. Zkušený čtenář tříbí svůj „jazyk čtení“, s množstvím přečteného textu přichází i zkušenosti, otevírá se nám klíč, jak k textu přistupovat, jak ho číst, abychom mu porozuměli. Postupně zjišťujeme, že texty dodržují určité zákonitosti, příznačné pro veškerou uměleckou literaturu, ať už se bavíme o typologii postav, strukturách kapitol,
o formě a rytmu v poezii, ale také například o motivech, z nichž některé se postupně staly univerzálními.

Na co ovšem mnoho lidí zapomíná, je role čtenáře. Možná to zní zvláštně, ale do značné míry podceňujeme přístup k četbě. Zatímco si čtenáři aktivně vybírají, co budou číst, k samotné četbě však paradoxně zaujímají pasivní postoj. Aby se z nich stali čtenáři zkušení, budou se muset naučit přijmout odpovědnost za vlastní čtenářskou zkušenost.

Při čtení také hrají velkou roli emoce. Snad každý, kdo rád čte, sáhne po knize kvůli čtenářskému prožitku. První setkání s literárním textem zasáhne čtenářovy emoce. Čtenář se zaměří v první řadě na děj a postavy, jejich pohnuté osudy ve čtenáři zvedají vlnu emocí, ať už je to radost a nadšení, nebo odpor, úzkost či slzy. Zkušenějšího čtenáře dílo rovněž zasáhne, vzbudí v něm již zmíněné emoce, avšak ten na ně tolik nedbá, na text nahlíží z odstupu, snaží se pohlédnout za emoční rovinu. Svou pozornost zaměří na jiné prvky díla, klade si otázky a snaží se textu (případně autorovi) více porozumět, a tím se dostává do hlubších vrstev díla.

Co je vlastně klíčové pro rozdělení čtenářů na zkušené a méně zkušené? V čem je rozdíl? V počtu přečtených knih? Nepochybně ano, není to však jediné kritérium. Foster ve své knize píše, že paměť, symbol a vzorec jsou tři nezbytné položky pro pečlivou četbu zkušenějších čtenářů. Lidská mysl má úžasnou schopnost vytáhnout z paměti hluboko uložené informace ve chvílích, kdy se setkáme s něčím obdobným. Díky tomu můžeme porovnávat právě čtený text se vším, co jsme již přečetli, a hledat v nich souvislosti, podobnosti. Zároveň máme přemýšlet v rovině symbolů. Umělecké texty bývají plné obrazných pojmenování a my bychom měli být schopni většinu symbolů a metafor odhalit. S množstvím přečtených textů také zjistíme, že se obvykle drží stejných nebo velmi podobných vzorců. Citujme Thomase Fostra: „Literatura je vzorců plná a vaše čtenářské zážitky se stanou mnohem hlubšími, pokud dokážete od díla odstoupit a pokusíte se v něm tyto vzorce nalézt.“ Pokud tak učiníte, objevíte řadu vzorců a rutinních postupů, které fungují na pozadí knihy a tvoří jádro veškeré umělecké literatury. Zda se z někoho stane zkušený čtenář, je proto především o přístupu k četbě.

FOSTER, Thomas C. Jak číst literaturu jako profesor. Brno: Host, 2016. 383 s. ISBN 978-80-7491-564-2.