PÍSEŇ O VIKTORCE | JAROSLAV SEIFERT

Teskná skladba na počest velké ženy české literatury

(vydáno roku 1949)

Charakteristika díla

Básnickou skladbu Píseň o Viktorce vydává Jaroslav Seifert ke 130. výročí narození Boženy Němcové, jejíž Babička mu byla inspirací k vytvoření poetického obrazu nešťastné Viktorky. Zachycuje Viktorku v klíčových momentech a vyjadřuje lítost nad jejím tragickým osudem. V pozadí textu pak zůstává náznak stejného osudu této literární postavy s Boženou Němcovou. Ústřední hrdinkou je sice Viktorka, ale je to právě láska, která má obrovskou moc a vliv na osud lidí a k níž je upínána pozornost, láska je hybatelkou děje, průvodkyní života. Seifert ukazuje odvrácenou stranu lásky, hořkou. Takovou, která si žádá vysokou cenu. Viktorka za ni zaplatila šílenstvím a vlastním životem, Božena Němcová zase životem v bídě a předčasnou smrtí. Ženy spojuje rovněž úmrtí dítěte. Píseň o Viktorce ukazuje niterné lidské city a jejich tragické důsledky. Skladba je melancholická, až teskná, autor nedává prostor žádné naději, osud nakonec doběhne každého. V tomto případě Viktorku i její autorku. Verše jsou melodické, plynulé a mají spád. Příběh Viktorky je vystavěn z několika událostí, jež autor spojil v mozaiku. Ta pak předkládá ucelený obraz nejvýraznější z postav Babičky.

Postava Viktorky

Na Jaroslava Seiferta se po vydání této sbírky snesla ostrá kritika, v jejímž důsledku nastalo Seifertovo částečné nedobrovolné odmlčení a zákaz publikování. Kritici téměř pominuli literární analýzu a zaměřili se na politické osočování básně i samotného Seiferta. Cenzura měla problém jednak s námětem skladby, ale především s postavou Viktorky, která ani zčásti nesplňovala představu typické ženy z lidu, dělnice, budovatelky socialistické společnosti, hrdinky idealistického realismu. Skladba byla proto nevhodná pro šíření mezi čtenáře.

Jazyková výstavba

Tato sbírka se vyznačuje písňovostí, pravidelným rýmem a melodičností verše, čemuž značně napomáhá jambická stopa – verš začíná nepřízvučnou slabikou, pro texty v českém jazyce není běžná, ale v Seifertově tvorbě od 50. let se objevuje poměrně často. Jazyk je velmi bohatý a vykresluje obrazy plné básnických přívlastků.

Motivy

smrt, samota, ticho, šílenství, smutek, erotičnost

Kompozice

Jedná se o sedmidílnou skladbu psanou krátkým rýmovaným jambem, jednotlivé díly jsou prokládány nerýmovanými a silně prozaizovanými intermezzy. Tato intermezza mají odlišný charakter od zbytku skladby, spíše komentují, vytváří doprovodný hlas mezi díly, vnáší mikropříběh, který zažívá lyrický subjekt.

I.  První část přivádí čtenáře do Babiččina údolí a představuje dvě ženy: Viktorku a Boženu Němcovou. Není tak snadné odlišit, která je která, protože v očích lyrického subjektu splývají. (Volal jsem do tmy jejich jména, / dvě krásná jména, zoufalá.)

II.  Druhý obraz ukazuje Viktorku toho večera, kdy se při tanci seznámí s podivným myslivcem. (Noci jsou černé od hříchu, / nemysli více na myslivce! / Těžko je ovšem radit dívce / tak cudné, plné ostychu.)

III.  Viktorka neví, jestli je to láska, nebo ji neznámý muž očaroval. Je neklidná, nenachází pokoje, a tak opustí svůj domov. (Loučím se se vším jenom potmě / a loučím se jen pohledem.)

IV.  Tato část je velmi intimním rozhovorem dvou milenců. (Když se jen dotkneš ruky mé / a dlaň tvá lehce padne do mé, / struny, o kterých nevíme, / ozvou se tiše, povědomé.)

V.  Skladba dochází vrcholu, zde nejvíc vyniká příběh Viktorky a její tragédie. Stáváme se svědkem velké něhy k dítěti, které však nechá utopit. (viz ukázka)

VI.  Básník předkládá čtenáři obraz pověstné bouře, v níž Viktorka jako smyslů zbavená zpívá. Tato prudká bouře ukončí její krátký život. (A blesky skryté do pochev / padaly s třeskem vytaseny / a tříštily se o kameny, / když na stráni se ozval zpěv.)

VII.  Poslední část přivádí čtenáře na pohřeb nešťastné Viktorky. Zde se opět ukazuje podobnost s Boženou Němcovou, jejíž osud nebyl od Viktorčina nijak šťastnější. (Jde každému smrt mlčky vstříc, / nemilosrdná pilná žnečka. / Neodpočine, neposečká / a jde zas dál jakoby nic.)

Ukázka

V.

(…)
Před lidmi prchá šílená,
říkají, že je polodivá.
Na nikoho se nepodívá
a žije už jen bez jména.

V půlnočním tichu poletuch
bdí s bludičkami na pomněnce
a děsí noční opožděnce,
když zabloudili v jejich kruh.

Když svítí luna zelená,
usedá k řece poblíž splavu
a zpívá, naklánějíc hlavu
až nad vyzáblá kolena.

Polibky s vroucím laskáním
snášejí se jak prška hustá
na nepokřtěná dětská ústa
a na ty oči před spaním.

– Děťátko musí v noci spát,
kolébej mi je, hodná vlno.
Kraječek je tu všude plno,
bude si s nimi chvilku hrát.

Pod splavem voda odtéká
a není zlá a pokolébá.
Je sladká jako střída chleba
namočená už do mléka.

– Jen pes je zlý a doráží
a lidé lidem přejí zlého.
Vy, vlny, jenom uspěte ho,
jako by spal mi na paži.

– Očička se mu sklíží hned
a rozevřou až na obláčku,
až probudí se zpěvem ptáčků,
jenž začne už co nevidět.

(intermezzo mezi 4. a 5. částí)

Jestliže luna, ta chladná poutnice,
má ještě tolik sil, že může vyvábit
své náměsíčné spáče do oken,
kde potácejí se jen bez vůle,

proč by tu sílu míti nemohla
i lidská láska, která vychází
jak menší slunce našich životů?

 

Další díla

Město v slzách, Samá láska, Na vlnách TSF, Slavík zpívá špatně, Poštovní holub, Zpíváno do rotačky, Ruce Venušiny, Zhasněte světla, Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná, Kamenný most, Věnec sonetů, Maminka, Šel malíř chudě do světa, Chlapec a hvězdy, Koncert na ostrově, Odlévání zvonů, Morový sloup, Deštník z Piccadilly, Býti básníkem, Všecky krásy světa