PENÍZE OD HITLERA | RADKA DENEMARKOVÁ

Letní mozaika

Kolik toho unese jeden lidský život? Přečtěte si příběh Gity Lauschmannové

(vydáno roku 2006)

Hlavní téma

Je léto roku 1945 a šestnáctiletá Gita Lauschmannová se vrací domů. Válka skončila, Gitu však čeká další rána. Vrací se domů na rodinný statek, který patřil už jejímu pradědovi. Avšak u jejich stolu v jídelně sedí cizí rodina a jí z jejich talířů. Gita nechápe, co se stalo. Nespletla si dům, vesnici, válku? Už byla potrestaná za to, že
je Židovka, přestože se o tom doma nikdy nikdo nezmínil. V koncentračním táboře zemřeli její rodiče a sestra, Gita přežila. Teď ji trestají za to, že je Němka, přestože má československé občanství. Zabavili jejich rodinný majetek a dali jej cizím lidem. Gita se zoufale snaží dovolat spravedlnosti, ale její hlas je umlčen. Do rodné vesnice Puklice se vrací o celých šedesát let později, v létě 2005, tentokrát pečlivě připravena. S veškerými dokumenty, razítky, s právníkem. Chce se mimosoudně dohodnout na navrácení nikoli majetku, ale důstojnosti jejich rodině. Snaží se smazat čerň, která halí jméno Lauschmann. Usiluje o pomník pro svého otce.
Ve vesnici se však setká jen s nepochopením a odporem, zato získá nečekaného spojence. Zda se jí podaří alespoň jako staré dámě domoci se spravedlivého vyrovnání, to musí čtenář zjistit sám.

Postavy

postavy, které jsou ve chvíli vyprávění aktivními hybateli děje: Gita Lauschmannová, její dcera Rozálie a vnučky Barbora a Anna, právník, sourozenci Denis a Nataša a jejich matka uváděná jako Žena, Ládínek Stolař, jeho syn Ladislav Stolař mladší, pan Klein (uváděn také jako pan Malý), Hanka Malá, Stolařka, paní Drbavá, pošťačka, Mistr Oujezdský

postavy, o nichž víme pouze z vyprávění ostatních postav: jedná se především
o Gitiny nejbližší – tatínek, maminka, sestra Rozálie, bratr Adin, její první manžel a prvorozený syn, druhý manžel, teta Ottla

Zmatení mezi postavami pramení především z toho, že se během jediného vyprávění střídají dvě generace postav, jejichž vzájemné vztahy jsou často velmi propletené, případně mají stejná jména.

Kompozice

Kniha je rozdělena do šesti částí, obsahuje rovněž prolog a epilog. Jednotlivé části jsou označené jako Návraty a popisují pokaždé jeden úsek příběhu.

Návrat první se od ostatních liší dobou, v níž se příběh odehrává. Popisuje situaci v létě 1945, která je jádrem celého příběhu, od ní se odvíjí zbytek příběhu. Gita přežila pobyt v koncentračním táboře, a protože válka skončila, vrací se domů. Doufá, že se tam setká s bratrem Adinem, o kterém nemá žádné zprávy, neví, jestli koncentrák přežil. Těší se, až si lehne do své postele, až se posadí za stůl v jídelně a naplní si žaludek pořádným jídlem. Nic z toho se ale nestane, majetek rodiny Lauschmannovy je zabaven a rozdělen mezi obyvatele Puklic. Statek připadl Ládínku Stolařovi a jeho sestře. Ládínek Stolař byl u pana Lauschmanna zaměstnaný jako kovář. Z hodného hocha, který nadbíhal mladé Rozálce Lauschmannové, se ale stal nenávistný hrubián. Dosvědčil, že v Lauschmannově rodině se mluvilo německy a stejně se vedly i účetní knihy. Za toto svědectví pro sebe Ládínek získal kovárnu a dílny, své sestře, tenkrát těhotné Ženě, pak přenechal zámeček, v němž Lauchmannovi bydleli. Se šestnáctiletou Gitou si hlavu příliš nelámali a pomlácenou ji zavřeli do chléva. Od jisté smrti ji zachránila Stolařova sestra, která ji tajně krmila rozmočeným chlebem a později vyvedla ze stavení pryč.

Návrat druhý překonal velké časové rozpětí, neboť se nacházíme v létě 2005. Gita se vrací do rodné vesnice se svou vnučkou Barborou a právníkem. Není to ale její druhý návrat, jak později zjistíme. Gita se jako už dáma v letech setkává s novou generací, pamětníků ve vesnici mnoho nezůstalo. Na obecním úřadě proti sobě sedí šest postav: Gita, právník a Barbora, na druhé straně Ladislav Stolař mladší, současný puklický starosta, stoletý holič Klein jako zástupce staré generace a doktor Denis, jehož matka je Ženou, která Gitě v roce 1945 zachránila život. Nastává dlouhý dialog, v němž se především Gita zpovídá ze svého života. Na mimosoudní dohodu ale současný starosta nepřistoupí.

Návrat třetí se tříští do dvou vyprávěcích linií. Sledujeme Gitu, která se po nezdaru v Puklicích vrací do Prahy, kde od potupného útěku z Puklic žije. Jak se vyrovnává s neúspěšným pokusem o mimosoudní vyrovnání? Otevřela rány, které dávno pohřbila. Sledujeme také Denise a jeho pocit viny, měl jen strohé informace o tom, kdo Gita Lauschmannová vlastně je, neznal její příběh. Nyní ho trápí svědomí, chtěl by paní doktorce pomoct uskutečnit to, pro co přijela – postavit pomník jejímu otci. Denis se dozví příběh o Gitě také z druhé strany – jeho matka mu vypráví o nesmírné euforii z konce války, o rozdělování majetku po lidech a o tom, jak tutlali pravdu o Gitě, o jejím bratrovi Adinovi, jenž stejně jako Gita přišel po válce domů. Žena vypráví a oživuje pravdu, kterou neměl nikdy nikdo slyšet.

Návrat čtvrtý sleduje především sourozence Denise a Natašu. Ze všeho nejvíc vystupuje do popředí zřejmě kontrast mezi oběma sourozenci. Zatímco Nataša svůj život zasvětila malému konzumu a snaží se za každou cenu udržet si spokojené zákazníky a obává se návratu Němky, která si nárokuje jejich majetek, Denis to vidí úplně jinak. Poznal příběh z obou stran, zjistil, jaká je skutečnost. Mohli bychom o něm prohlásit, že na rozdíl od Puklických disponuje větším rozhledem a dokáže si souvislosti poskládat. Tíží ho svědomí a pokusí se odčinit svůj podíl na tom, jak se starosta Stolař k Ditě zachoval. A přesvědčí Ditu, aby s ním odjela do Puklic.

Návrat pátý zastihne Gitu a Denise v Praze. Všechny pokusy o vyrovnání a navrácení cti rodině Lauschmannově selhaly. Zdá se, že pro Puklické je tento spor jen šťouráním se v dávné minulosti, jíž si pamatuje už jen několik místních, a Gita je rovněž na pokraji svých sil. Jediný, kdo vytrvává, je Denis. Téměř jako by to pro něj bylo životně důležité. Podaří se mu nakonec boj se zatvrzelým starostou vyhrát? „Na pomník otci jsem chtěla vyčlenit peníze z česko-německého Fondu budoucnosti. Poslali finanční odškodnění za léta strávená v koncentračním táboře.“ „No, tak ať ty peníze odškodňují.“ „Můj život je bláznivá jízda na tomtéž kolotoči, Denisi. Vždyť to jsou vlastně peníze od Hitlera.“

Návrat šestý doběhne doktorku Gitu Lauschmannovou. Už nestihla říct všechno, co chtěla, nestihla vydat své vzpomínky. Všechny postavy se s ní přichází rozloučit, někteří ale zřejmě proto, aby se přesvědčili, že je už nebude nijak ohrožovat. Ovšem Barbora se nevzdává a pokouší se dotáhnout do konce babiččino úsilí. Přestože příliš nepochopila smysl toho, co babička Gita dělala.

Záměna vypravěče

Ve Třetím návratu si bystrý čtenář všimne toho, že jednotlivé části jsou mezi sebou propojené více, než by se mohlo zdát. Zjišťujeme, že celou dobu čteme deníkový záznam hlavní hrdinky. Gita má na stole ve své pracovně rozházené sešity, dopisy, krabice. Nechá nás „nahlédnout“ do jednoho sešitu, v němž můžeme číst: Po návratu odtamtud žiju jako pod tlustou vrstvou ledu, na kterém všichni ostatní dychtivě bruslí, s radostně rozpálenými tvářemi. Stejnou větou začíná i samotná kniha (pomineme-li prolog). S ohledem na to, že se jedná o deníkový záznam, můžeme konstatovat, že je naprosto pochopitelné a zároveň žádoucí, aby hlavní postava byla současně vypravěčem. Gita nechává čtenáře proniknout do svého nitra, svých myšlenkových pochodů. Kniha je tudíž psaná v ich-formě, ovšem ne tak docela. Podtitul knihy Letní mozaika zde má své opodstatnění. Ve chvíli, kdy do příběhu vstupuje postava Denise, se kniha začne rozdělovat na úseky vyprávěné Gitou a na úseky, jejímiž hlavními postavami jsou Denis, v méně případech pak jeho sestra Nataša. Tyto části příběhu vypráví vypravěč ve třetí osobě, přestože také vidíme do nitra postav stejně dobře, jako by je popisovaly postavy samy. Střídání vypravěčů se pro čtenáře stává záchytným bodem, díky němuž se může v příběhu snadněji orientovat, protože styl vyprávění čtenáři v orientaci příliš nepomůže – v celé knize se nemění.

Gita Lauschmannová

S hlavní hrdinkou se setkáváme na samém začátku vyprávění, ovšem až po prologu. Mladou Gitu zastihneme na cestě do Puklic, kam se vrací z koncentračního tábora. Díky ich-formě a vnitřnímu monologu můžeme snadno vypozorovat osobnost hlavní hrdinky, z náznaků a slov jakoby mimochodem pronesených si čtenář představí mladou, na kost vychrtlou dívku, v blůzce a sukni a s na ježka ostříhanými vlasy. Dívku toužící vrátit se do běžného života, zapomenout na prožité hrůzy.

Autorka použila ještě jeden způsob, jakým čtenáři popsala a přiblížila hlavní hrdinku. Gita charakterizuje sebe samu na základě rodinné situace, zařazuje svou osobu jak v rámci rodiny, tak v rámci širšího společenského postavení. Získáme tím okamžitou představu o tom, kým Gita byla a jak výrazně se její společenské postavení změnilo.

„Já jsem Gita Lauschmannová! Dcera muže, kterého vítr rozfoukal. Než napochodoval do plynové lázně, nadzdvihl prý imaginární klobouk a dal přednost staršímu muži, až po vás, vážený pane. Já jsem Gita Lauschmannová! Dcera vzdělané a velkoměstsky vychované maminky, ovoněné odérem evropských kaváren, která si tu tak těžko zvykala. A proto jí otec postavil tuhle podlouhlou vilu. Honosné budově se ve vsi s rozpačitou závistí říkalo zámeček. Já jsem Gita Lauschmannová! Dcera dříče, který zaměstnával a živil většinu ukoptěných pobudů z okolí.“

Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet. Tato věta se v knize opakuje tolikrát, že se z ní stává motto. Popíšeme-li výčet všech hrůz, křivd a nepravostí, které se Gitě během války i po válce staly, můžeme pochopit, proč právě tuto větu si Gita neustále říká. Snaží se tím vyburcovat, aby se udržela silná. Možná nejednoho čtenáře napadne otázka, kterou pronese také Stolař mladší. „Jinými slovy, ptáte se, jak je možné, že ještě žiju?“ Nechceme čtenáře připravit o prožitek z četby a veškeré aha momenty, jichž je kniha plná, a proto necháme tuto otázku nezodpovězenou. Pouze ještě doplníme, že osobnost Gity Lauschmannové se značně mění a vyvíjí, starou doktorku Lauschmannovou poznáváme jako jízlivou a nerudnou dámu, odvážnou a nemilosrdnou, ošlehanou těžkým osudem, která v sobě vyburcuje zbytky sil, aby s důstojností oživila jméno své rodiny.

Kdo je vinen?

Kniha Radky Denemarkové patří mezi díla, jež se zabývají tíživými otázkami úzce souvisejícími s obdobím meziválečným i poválečným, je v nich řešena otázka viny, poválečné vyrovnání, soužití Čechů s Němci, židovská otázka, konfiskace majetku apod. S tím také přichází otázka, kdo může za všechny hrůzy a bezpráví, na kom leží vina a zmařené lidské životy. Autorka dané téma, v současné české literatuře poměrně rozšířené (viz Kateřina Tučková, Hana Androniková a další), popisuje na příběhu jedné ženy, která si pocit křivdy nese celý život s sebou.

Z pohledu Gity Lauschmannové se všechny postavy v díle jeví zcela černobíle, čtenář má však možnost stejnou situaci porovnat také z pohledu jiných postav – především Denise a jeho matky. Rodina Lauschmannova je Gitou popsána jako ideální šťastná rodina, otec jako mecenáš poskytující chudým lidem možnost lepší životní úrovně, matka jako citlivá a starostlivá žena, sourozenci jako bezproblémové děti. Černé jsou pak všechny postavy mimo rodinný okruh, které se zákeřně a bezcitně přiživují na lidském neštěstí a bezohledně uzurpují, co jim nepatří.

Pak je zde ale okruh postav (především mladší generace), jež nijak nepřipouštějí vlastní vinu a vinu svých rodičů. Činy zkrátka nabraly takový směr, jaký si vyžadovala situace. Velký prostor je v knize dán Denisově matce, která bez okolků vypráví, co se tenkrát stalo: „Nedalo se tomu vodolat, Denisi. Tomu se nedalo vodporovat. Začal novej život. A kdo chvíli stál, vocitnul se nejen vopodál: nestačil si urvat pořádnej kus. Já byla taky jak šílená, taková opojená. Už žádná dřina na poli u cizích. Měla jsem najednou vlastní pole a zahradu a maštal a jabloňovej sad. A obrovskej dům. Zařízenej, jen duchny, utěrky a dvě židle jsme si s tátou přinesli vlastní. Nastěhovali jsme se, abysme to celý hlídali. Jak řikal Ládínek, nepřítel nespí a ještě může udeřit. A už jsme zůstali. (…) Denisku, ty budeš můj prostředník, já Gitě helfnu eště jednou. (…) Gita tu může bydlet okamžitě, všechno se vystěhuje. Vemu jen ty svoje peřiny a židle a utěrky. Může se nakvartýrovat třebas hned!“ Čtenář si pak sám musí odpovědět, zda se všechny činy, kterých se postavy dopustily, dají zakrýt za roušku vzrušení z konce války.

Je nasnadě podotknout to, že každá doba si žádá své a skutečnost si upraví tak, aby vyhovovala těm, kteří jsou u moci. Píše se rok 2005. Rudolf a Ulrike Lauschmannovi byli rehabilitováni. Úřady stvrdily, že nebyli kolaboranti ani Němci. Byli řádnými československými občany. Příběh o Gitě Lauschmannové možná je smyšlený, ale to neznamená, že se nic z toho nestalo. A je nanejvýš žádoucí si minulost připomínat.

Ukázka

Stařec Klein, stoletý holič Klein, klimbající, kterému nedochází nic a z dneška se mu do mysli cosi prodere možná tak za měsíc nebo za půl roku, zavětří.
Někdy jsem jako on, o krok pozadu. Dnes mi dochází, co se stalo předevčírem. Zítra mi dojde, co se stalo včera. Dnešek dešifruju chybně. Nechovám se odpovídajícím způsobem. A za to mě zítřek potrestá. Což pochopím až popozítří.
Z opotřebované motanice šlach vystrčí zvědavě svou hlavu. Jako z kukly spacího pytle. Chystá se naaranžovat výrazy památeční skupinové fotografie u dveří. Do své mizející paměti.
„S jakým pomníkem?!“
„Jediné, na čem jsem se v podstatě s vámi dnes chtěla dohodnout, bylo zřízení muzea. A určení místa na návsi, kam bychom umístili pomník. Který by připomínal, že tu žil Rudolf Lauschmann. Řádný hospodář a muž své doby, zavražděný nacisty. Ostatní bych vám za symbolickou sumu jedné koruny nechala.“
Právník uvolněnou rukou vztekle nasadí obroučky svých slunečních brýlí. Aby skryl nevěřícné zírání. Vyprazdňuju jeho měšec.
Pevně podchytím pytlovitou Báru z druhé strany. Stisknu kabelku.
„Ale teď, pánové, teď se situace díky tady panu starostovi radikálně změnila. Budu chtít zpátky všechen majetek. I s úroky. A věřte mi, že to bude tvrdý boj, pro změnu mein kampf. Až vám budou vstávat vlasy hrůzou na hlavě. I na té vaší napomádované paruce, Kleine.“
Holič sebou polekaně trhne. Přihladí lepkavě zcuchaný vlas na skráni. Vypískne.
„Já se jmenuju Malý, paninko, Vlastimil Malý. Rodilý Čech. Dycinky rodilý Čech.“

Ocenění

V roce 2007 získala kniha ocenění Magnesia Litera v kategorii Próza. Román byl rovněž přeložen do němčiny (překlad Eva Profousová, 2009) a oběma ženám – autorce i překladatelce – byla udělena cena v rámci třetího ročníku literárního festivalu Usedomské literární dny (2011).

Další díla

Kobold, A já pořád kdo to tluče, MY 2, Spací vady, Smrt nebudeš se báti

Filmová adaptace

Dramatické zpracování: Peníze od Hitlera (2014), režie Tomáš Mašín