PARFÉM: PŘÍBĚH VRAHA | PATRICK SÜSKIND

Kniha, která smrdí. Přesto ji nedáte z ruky, jakmile se začtete

(vydáno roku 1985)

Hlavní téma

Hororový, dějově lineární román nám velmi barvitým jazykem zprostředkovává obraz Francie v osmnáctém století. A to obraz především pachový. Nenabízí čtenáři pouze vůně lahodící čichovým buňkám, nýbrž vše, co lze nosem zachytit – vůně, pachy, smrady. V dobách, o kterých budeme mluvit, vládl ve městech zápach sotva představitelný pro nás moderní lidi. Zapáchaly ulice smetím, smrděly dvorky domů močí, smrděla schodiště shnilým dřevem a krysím trusem, kuchyně nahnilým zelím a skopovým lojem; nevětrané světnice páchly zatuchlým prachem, ložnice zapáchaly nakyslým pachem umolousaných prostěradel, zvlhlými peřinami a štiplavě nasládlým zápachem nočníků. (…) Tento nevábný popis zapáchající Paříže je ovšem nutný, bez něj by příběh a motivace hlavního hrdiny byly hůře pochopitelné. Dále je nutné, aby čtenář poznal, jak se v 18. století lidem žilo, a to z naprosto jiného úhlu pohledu. Prostředí si vizualizujeme především pomocí čichových buněk. Neexistuje nic, co by nevydávalo alespoň nepatrný zápach. A právě do takového prostředí se narodil Jean-Baptiste Grenouille, geniální a současně nestvůrná postava francouzské společnosti. Jeho výjimečnost spočívala v neuvěřitelně vynikajícím čichu, uměl zachytit pachy, které ostatní necítili. Pouze na základě svého čichu dokázal rozdělit vůně na jednotlivé složky, a tak zvládl vůně oddělovat, ale i spojovat, vytvářet nové. Jeho výjimečnost se pro něj stala ale zároveň prokletím. Byl odsouzen k nepochopení a k osamění. Sám však lidskou společnost nevyhledával, lidé se mu hnusili. Zůstal sám se svými vůněmi. A toužil po jediném – podmanit si lidi pomocí vůně. Ale ne jen tak ledajaké. Chtěl oloupit člověka o jeho vlastní vůni. Pokud však toužil extrahovat lidský pach do své neobyčejné voňavky, nemohli být jeho oběťmi naprosto obyčejní lidé, nýbrž ti, kteří inspirují lásku – půvabné mladé dívky. Na jejich životech Grenouillemu nezáleželo, necítil radost, štěstí, strach ani lásku. Jako by se emoce, které nás dělají lidmi, u něj nikdy nevyvinuly. Grenouille zlehka roztáhl koutky úst, jak to odkoukal od lidí, kteří se usmívají. Potom zavřel oči. (…) Nemiloval ovšem člověka, nemiloval to děvče v domě za hradbami. Miloval vůni. Jedině ji a nic jiného a jenom ji, jako svou budoucí vlastní vůni. Za rok si pro ni přijde, to si přísahal při vlastním životě. A tak se dopustil dohromady dvaceti šesti vražd, aby mohl vytvořit svou vlastní vůni. Grenouille se jako postava vyvíjí pouze v umění parfumérském, nedochází k téměř žádnému vnitřnímu vývoji. Jeho postava je determinována téměř až naturalisticky – jak přišel na svět (nechtěný, nenáviděný, osamocený, ve špíně a hnusu), tak prožívá celý život a umírá.

Kompozice

Kniha se skládá ze čtyř částí, čtyř dějově a tematicky uzavřených celků. Každá část se odehrává na jiném místě, po boku hlavního protagonisty stojí mužská postava, která představuje průvodce na cestě k vysněnému parfému. Po odchodu hlavního protagonisty však tato postava umírá.

V prvním díle se seznamujeme s mladým Grenouillem. Jsme svědky jeho narození, klidného dětství, drsného začlenění do pracovního procesu na pozici koželužského tovaryše a konečně jeho služby u vyhlášeného parfuméra Baldiniho. Po odchodu hlavního hrdiny z Paříže, v okamžiku, kdy se od Baldiniho více už naučit nemohl, se zřítil parfumérův dům do řeky. Baldiniho tělo se nikdy nenašlo.

postavy: Jean-Baptiste Grenouille, parfumér Giuseppe Baldini – v noci se s ním zřítil dům, koželuh Grimal – opilý se utopil v řece

 

Po odchodu z Paříže strávil Grenouille sedm let ve vegetativním stavu v úpatí bezútěšné sopky, míle daleko od jakékoli lidské duše. Po návratu do civilizace se ho ujal markýz de la Taillade-Espinasse, díky němuž podstoupil týdenní revitalizační kúru pomocí důmyslného markýzova vynálezu založeného na teoriích o vlivu zemské půdy na člověka. Po úspěšném léčení odešel Grenouille z Montpellieru, nikým nezpozorován. Markýz, opilý svým úspěchem, se rozhodl svou fluidální teorii vyzkoušet na sobě, a tak se vydal na expedici na horu Pic du Canigou, nejvyšší horu Pyrenejí. Od té doby ho nikdo neviděl.

postavy: Jean-Baptiste Grenouille, markýz de la Taillade-Espinasse – zemřel při výstupu na nejvyšší horu Pyrenejí

 

Třetí a zároveň vrcholný díl celé knihy se odehrává ve městě Grasse, uznávané voňavkářské metropoli. Grenouille si našel práci jako pomocný tovaryš v malé voňavkářské dílně paní Arnulfiové a od jediného tovaryše v dílně, lehce omezeného Druota, se učil získávat vůně pomocí postupu zvaného macerace. Získal tak všechny potřebné znalosti a zkušenosti k tomu, aby stvořil svůj životní parfém, kterým dokázal okouzlit několikatisícový dav.

postavy: Jean-Baptiste Grenouille, druhý konzul Antoine Richis, jeho dcera Laura – poslední oběť, paní Arnulfiová, první tovaryš a později mistr parfumér Dominik Druot – odsouzen, mučen a popraven za vraždy, které spáchal Grenouille

 

Čtvrtý díl je krátkým závěrečným slovem, epilogem o konci Grenouillovy existence. Ústřední postava románu se vrací do Paříže, na místo, kde přišel na svět. V noci na hřbitově Nevinných na sebe vylije svůj parfém a nechá se zabít spodinou pařížské společnosti, která se na něj vrhne omámena silným parfémem.

postavy: Jean-Baptiste Grenouille

Ukázka

Netrvalo to dlouho a byl z něho specialista v oblasti destilování. Zjistil — a jeho nos mu přitom pomáhal více než Baldiniův soubor pravidel —, že žár ohně má rozhodující vliv na jakost destilátu. Každá rostlina, každý květ, každé dřevo a každý olejnatý plod vyžadují zvláštní proceduru. Jednou bylo třeba vyvinout nejostřejší páru a jindy zase stačil mírný klokot a některý květ ze sebe vydal to nejlepší teprve, když se smahnul na nejmenším plameni.
Podobně důležitá byla i předběžná příprava. Mátu a levanduli bylo možno destilovat v celých trsech. Jiné rostliny bylo třeba jemně roztřídit, rozsekat, rozstrouhat, rozlisovat anebo dokonce nasadit jako záparu, než je člověk dal do měděného kotle. Něco se ale nedalo vůbec destilovat a to Grenouilla krajně rozhořčovalo.
Když Baldini viděl, jak bezpečně Grenouille ovládá aparaturu, dal mu volnou ruku v zacházení s destilačním přístrojem a Grenouille této svobody důkladně využíval. Zatímco během dne míchal parfémy a zhotovoval i jiné vonné a bylinné produkty, v noci se zabýval výhradně tajemným uměním destilačním. Měl plán vyrábět zcela nové vonné látky a tím aspoň zhotovovat některé z vůní, které nosil ve svém nitru. Zpočátku měl i jisté drobné úspěchy. Podařilo se mu vyrobit olej z květů kopřiv a semen řeřichy, vodičku z čerstvě oloupané bezové kůry a tisových větví. Destiláty se sotva ještě podobaly vůní výchozím látkám, ale přesto byly dosti zajímavé, aby se hodily pro další zpracování. Pak ovšem existovaly látky, u nichž postup naprosto selhal. Grenouille se pokoušel vydestilovat vůni skla, hlinitě chladnou vůni hladkého skla, kterou normální lidé vůbec nevnímají. Obstaral si okenní sklo a lahvové sklo a zpracovával je ve velkých kusech, ve střepech a v drobných střepinkách, jako prach — bez nejmenšího úspěchu. Destiloval mosaz, porcelán a kůži, obilí a oblázky. Destiloval čistou hlínu. Destiloval krev a dřevo a čerstvé ryby včetně svých vlastních vlasů. Nakonec destiloval i vodu ze Seiny, o jejímž zvláštním pachu se domníval, že stojí za to, aby byl zachován. Domníval se, že s pomocí destilačního přístroje dokáže vyrvat těmto látkám jejich charakteristický pach, tak jak to bylo možné u tymiánu, levandule a u kmínových semínek. (­…)

Další díla

Kontrabas, Pan Sommer, Holub

Filmová adaptace

Parfém: Příběh vraha (2006)
Režie: Tom Tykwer