NORSKÉ DŘEVO | HARUKI MURAKAMI

Neobyčejně obyčejný mladý muž hledá své místo ve společnosti, ale i sám v sobě

(vydáno roku 1987)

Nejaponský román

Nebýt japonských jmen postav, japonských názvů městských částí a jídel, neřekli bychom, že se jedná o román z japonského prostředí. Stejný příběh mohl být zasazen do evropského prostředí. Haruki Murakami však dokázal, že i asijský spisovatel zvládne napsat knihu, která osloví čtenáře po celém světě. Životní styl, pocity, názory a situace, do kterých se hlavní hrdina dostává, jsou obdobné u řady mladých lidí po celém světě i dnes.

Hlavní téma

Málomluvný protagonista a vypravěč Tóru Watanabe popisuje svůj život vysokoškolského studenta. V závěru 60. let minulého století Tóru navštěvuje jednu z univerzit v Tokiu a spíše než úžasné historky bouřlivého mládí vypráví o nudě, všednodennosti a bloudění, snaze zjistit, co od něj společnost vlastně očekává a co očekává od sebe on sám. Politicko-společenské dění sleduje jen zpovzdáli, svůj zájem obrací spíše na člověka jako jedince, nikoli na masu. Od veřejných poměrů se odvrací, sám v sobě cítí smutek a osamění. Tóru vlastně pořádně neví, co se svým životem pořídit, spíše přežívá, což je patrné například na jeho nedělní rutině, kdy pere prádlo, poslouchá hudbu a čte si vlastně jen proto, že neví, jak jinak by měl vyplnit volný den v týdnu. Výběr studia také nemá žádný hlubší význam. Mně bylo jedno, co půjdu studovat. Etnologie nebo dějiny Dálného východu, to je mi fuk. Teď mě prostě zrovna zajímá divadlo. Tórův život velmi ovlivní sebevražda jeho nejlepšího přítele Kizukiho. Tóru, Kizuki a Naoko tvořili nerozlučnou trojici už od dětství, smrt svého přítele dostane Naoko dokonce do sanatoria, kde se seznámí s učitelkou hudby Reiko. V Tóruovi Kizukiho smrt ještě prohloubí pocit osamění, najednou je na celý svět a na celý život sám. Poznává, že smrt číhá na každém rohu a nevybírá si podle věku, pohlaví nebo společenského postavení. Jedna z myšlenek, která se v knize často objevuje, zní: Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá.

Milostná rovina

Příběh má ještě jednu vrstvu – milostnou. Vztahům je v knize věnována značná pozornost, což je logické vzhledem k věku hlavního protagonisty a jeho vrstevníků. Tóru se na koleji seznámí s Nagasawou, šarmantním, ambiciózním a vysoce postaveným studentem. Nagasawa je pravým opakem Tórua, má vše, na co si vzpomene, včetně dokonalé přítelkyně. Přesto se Nagasawa pravidelně vydává na noční lov a Tóru začne chodit s ním. Jenže náruče cizích dívek poskytují jen krátkodobé potěšení bez hlubšího uspokojení. Tóruovy myšlenky a city čím dál více směřují k tiché a uzavřené Naoko a Tóru si uvědomí, že ji miluje. Jejich křehký vztah je ale vystaven značným překážkám: jednak je to neobjasněná smrt Tóruova nejlepšího přítele a Naočina milence Kizukiho, jednak Naočin psychický stav a marná naděje na její návrat do běžného života. Do tohoto citového propletence přichází temperamentní Midori, které se podaří proniknout do osamělého světa našeho hrdiny. Z dobrého přátelství se stává něco hlubšího a Tóru se ocitá před otázkou: Je možné milovat dvě dívky zároveň? A které z nich má dát přednost?

Norwegian Wood

Norské dřevo je plné literatury a hudby. Jak tomu máme rozumět? Tóru Watanabe studuje drama, tudíž nejrůznější odkazy, narážky a aluze jsou téměř nevyhnutelné. Často si postavy povídají o svých oblíbených spisovatelích, o tom, co se právě mezi lidmi čte. Totéž platí o hudbě. Tóru navíc vypomáhá v obchodě s hudebninami. Prolínání hudby s literaturou naznačuje už samotný název románu. Norské dřevo, v originále Norwegian Wood, je název písně skupiny Beatles. Je to oblíbená písnička Naoko a je jí věnována větší pozornost než ostatním písním, které Reiko hraje na požádání. „Při týhle písničce mi je občas hrozně smutno, sama nevím proč. Začnu mít pocit, že bloudím úplně sama hrozně hlubokým a tmavým lesem,“ řekla Naoko. „Jsem sama a je mi zima, kolem se stmívá a nikdo mi nepřijde na pomoc. A proto ji Reiko hraje jenom za peníze.“ Pokud čtenář (vzhledem k názvu románu) očekává severské prvky, nedočká se jich – drží v ruce román, jehož děj se odehrává v Japonsku s japonskými protagonisty. Avšak atmosféra 60. let je ovlivněna americkou kulturou, čímž kniha ztrácí na exotičnosti a naopak nabývá na srozumitelnosti. Právem byla kniha označena za „nejaponský román japonského autora“.

Postavy

Tóru Watanabe, Naoko, Kizuki, Extrém, Reiko, Midori, Nagasawa, Hacumi

Tóru Watanabe

Tóru je obyčejný kluk s běžnými životními zkušenostmi a starostmi, kterými si prochází většina jeho vrstevníků. Asi právě proto se v něm může mnoho čtenářů najít. Takto Tóru sám sebe charakterizoval:

„Ty, hele, pověz mi teď o sobě něco víc.“
„Já jsem úplně obyčejnej člověk. Narodil jsem se v úplně normální rodině, vychovali mě úplně obyčejně, vypadám úplně obyčejně, ve škole mám úplně průměrný známky, myslím na úplně normální věci,“ povídám jí.
„Myslím, že tvůj oblíbenej Francis Scott Fitzgerald někde napsal, že lidem, co o sobě prohlašujou, že jsou úplně obyčejný, nevěří ani slovo. Psalo se to v tý knížce, cos mi tuhle půjčil,“ pravila Naoko jedovatě.
„Možná,“ připustil jsem. „Já si na to ale nehraju, já takovej prostě opravdu jsem. Úplně obyčejnej člověk. Nebo snad máš důvody myslet si něco jinýho? Já ne.“

Ukázka

Midori vařila líp, než jsem si vůbec dokázal představit. Makrela v octě, nadýchaná točená omeleta, marinovaná kambala po kjótsku, dušený lilek, vývar s řeřichou, rýže s houbami a spoustou jemně nastrouhané ředkve sypané sezamem. Všechno chutnalo jako z prvotřídní restaurace někde v Kjótu.
„Je to naprosto vynikající,“ řekl jsem obdivně.
„Hele, Tóru, a teď se přiznej – žes vůbec nečekal, že bych já uvařila něco takovýho?“
„To teda ne,“ přiznal jsem.
„Chutnalo ti? Tuhle kuchyni musíš znát z domova, ne?“
„Tys to celý uvařila v kansaiským stylu kvůli mně?“
„Ty si docela fandíš. To by mi teda opravdu nestálo za námahu. Já takhle vařím vždycky.“
„Tak to asi máš tátu nebo mámu ze západního Japonska.“
„Táta je z Tokia a máma z Fukušimy. V celý rodině nemáme jedinýho příbuznýho z Kansai. Všichni jsou buď z Tokia, nebo ze severovýchodu.“
„Tak teď tomu přestávám rozumět,“ povídám. „Jak je teda možný, že vaříš takhle dokonalou kansaiskou kuchyni? Kdo tě to naučil?“
„To by bylo dlouhý povídání,“ řekla Midori nad omeletou. „Naše máma strašně nenáviděla domácí práce. Skoro odmítala vařit. A navíc máme obchod. Takže to pořád bylo samý Dneska máme spoustu práce, objednáme si něco hotovýho, nebo jsme v jednom kuse žrali karbanátky od řezníka. Nenáviděla jsem to už jako malá. Popřípadě se navařilo na tři dny kari, a pak se tři dny nevzalo do pusy nic jinýho než to. Takže jsem se jednoho dne – chodila jsem zrovna na střední do třetí třídy – naráz rozhodla, že odteď budu pro všechny vařit pořádný jídla. Zašla jsem do Kinokunije na Šindžuku a koupila nejlepší kuchařku, jakou tam měli. A pak jsem se ji naučila od první do poslední stránky. Jak si vybírat prkýnka, jak brousit nože, jak se kuchají ryby, jak se stahuje tuňák, všecko. A protože autor kuchařky byl z Kansai, tak prostě vařím v kansaiským stylu.“
„A to ses tohle všechno naučila jenom z knížky?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Našetřila jsem si nějaký peníze a chodila do restaurací, kde se tenhle styl vaří, abych se naučila, jak to má správně chutnat. Postřeh mám docela dobrej. Hůř jsem na tom s logikou.“

Další díla

Jižně od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Sputnik, má láska, Kronika ptáčka na klíček, O čem mluvím, když mluvím o běhání, Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování, 1Q84

Filmová adaptace

Norské dřevo (2010)
Režie: Anh Hung Tran