LIPOVÁ ALEJ | FRANTIŠEK NEPIL

Knihu, ze které dýchá láska k rodné zemi, ocení nejen děti, ale především dospělí

(vydáno roku 1985)

Vlastivědná lyrika

Knížka označovaná za vlastivědnou lyriku něžnou formou předává znalosti o naší zemi, ať už místní, přírodopisné, historické nebo vlastivědné. Vypravěč v knize oslovuje děti, přesto si na své přijdou i dospělí čtenáři. Hned na začátku seznamuje čtenáře s naší vlastí. Musíme mít ovšem na paměti, že v době, kdy knížka vznikala, jsme byli součástí Československa. Každá země je nějak hezká. Ale ta moje vypadá hezky i na mapě. […] Jako huňatý medvídek s oušky, očičkem a čumáčkem nebo jako huculský koníček, co se vyhřívá na pastvině. Očičko mu dělá Praha. Jedno ouško je Šlukovský výběžek a druhé Frýdlantský výběžek. Nosní dírku v čumáčku mu dělá město Aš. Morava tvoří pěkné, pevné hrdlo, pěknou, pevnou šíji a celé Slovensko je to hezké jiskrné tělíčko. Poznáváme také místo narození a rodný domek vypravěče (Františka Nepila). Ve svém vyprávění se zastavuje na různých místech tehdejšího Československa, ve velkých městech i malých vesničkách, ale také v přírodě. V knize nejsou popsána zdaleka všechna místa naší vlasti, vypravěč se zaměřil pouze na ta, která poznal, jsou pro něj osobně důležitá a zajímavá a má k nim vztah. Kvantita míst by knize spíše uškodila, i tak však vypravěč nevynechal snad žádnou část České republiky (potažmo Slovenska, přestože v menším zastoupení) a čtenář může
v průběhu čtení jezdit prstem po mapě od severních hranic k jižním, od západních
k východním a zase zpět. Jednotlivé příběhy jsou krátké a předchází jim „Pár slov o“. Krátké, jasné a přehledné informace doplní naše povědomí o nás a ostatních státech světa, o našem národu, o historické době naší vlasti, o slovenských jeskyních, o kolonizaci pohraničních oblastí, o naší zvířeně a rostlinstvu atd. Po věky předávají naši zem dědové otcům, otcové synům a ti dále svým dětem. Český stát vznikl před 1100 lety, avšak náš lid žije na jeho území už čtrnáct století. Před ním ho obývaly jiné kmeny: Markomané a Keltové. A před nimi kmeny, jejichž jména neznáme a nazýváme je podle toho, jaké dělaly nádoby či jak pohřbívaly své členy. […] Je štěstí, může-li některý národ žít ve své zemi tak dlouho jako my. Ale je to i závazek a povinnost chránit ji a předat ji svobodnou, svrchovanou a úplnou dalšímu pokolení. Zajímavé a poučné vyprávění mnohdy střídá až meditativní rozjímání nad krajinou (viz ukázka). Autor knihu uzavírá malou ódou na krásu naší mateřštiny, která zní jako Loretánské zvonky a je čistá jako z křišťálu, a ukončuje tím výčet toho, co pro něj znamená pojem „má vlast“.

Přidaná hodnota

Knihu lze zařadit jak mezi literaturu pro děti (děti jsou zde často oslovované), tak i pro dospělé, pro něž může být kniha například zdrojem inspirace na výlety, rozšířením znalostí o jednotlivých místech naší země, ale i o našem národu jako takovém. Primárně je však kniha určená dětem a styl psaní tomu také odpovídá. Jednotlivá místa stejně jako například dějinné události jsou popsány a vysvětleny
s pečlivostí a láskou. Autor vyzdvihl základní lidské hodnoty, mezi nimiž vévodí ryzí láska a vztah k domovu, ke svým kořenům, k rodnému kraji. Do každého „zastavení“ autor vtiskl hlubokou myšlenku či ponaučení. Vedle těch, které jsme již zmínili, najdeme i takové, jež myslí na blaho naší země a jsou důležité pro spokojený život. Národy, které žijí v zemi bez zeleně, jsou chudé a ohrožené národy. Jen zelená země může své děti uživit a zachovat jim zdraví. Autor zdůrazňuje lidskost, na kterou se občas zapomíná, a dokáže čtenáři vykouzlit úsměv na rtech při každém otočení stránky. Každý se někde narodí, jenomže si nepamatuje kde. Ale dozví se to. Buď mu to poví maminka, nebo prostě někdo, a přinejmenším si to přečte na rodném listu. Rodný list je potvrzení, že jste přišli na svět. Když člověk totiž přijde na svět, musí se každou chvíli vykazovat potvrzením, že se doopravdy narodil. A kdy. A kde. Pořád si to někde zapisují. Jako by na tom nějak zvlášť záleželo. Tak divně jsme to zavedli v životě my, dospělí. Jsou přece důležitější věci, než kdy jsme se narodili. Mnohem důležitější například je, jak se nám vede. Jestli nám není smutno. Jestli nejsme opuštění. Jestli nás něco nebolí. Jestli na nás někdo nepáchá křivdu. Jestli nemáme strach. A vidíte – každého zajímá jenom, kdy a kde jsme se narodili.

Jičín, jedno z míst, které stojí za návštěvu

 

Kde se zastavíme prstem na mapě

Hýskov u Berouna, Svatý Jan pod Skalou, Českomoravská vrchovina, Trenčín, Mirotice, Velká Bíteš, Jičín, Slovenský ráj, Chlum u Třeboně, Hukvaldy, Klatovy, Muráň, Ústí nad Labem, Vysoké Tatry, Jižní Morava, Příbram, Ještěd, Libovice, Kopřivnice, Hradec Králové, Pardubice, Litoměřice aj.

Ukázka

Mám rád lidi, kteří to mají rádi tam u nich doma. Je mi mezi nimi pěkně, když mě vodí po starých i nejnovějších ulicích, po věžích, po muzeíčku a vůbec po místech, která stojí za podívání. […] A pak jsem taky rád tam, kde tu lásku k domovu třeba neslyším, ale cítím. Všude člověk nemůže zastavit, někde to jenom projíždí, ale nemyslete si, že pouhá jízda není také rozmlouvání s krajem! Stejně jako nezřídka
z pouhé jízdy cizího vozu poznáte, zda u vás zrovna projíždí slušný člověk, anebo naopak nějaký náfuka, chuligoš či křupan, tak člověk za volantem vnímá doteky lásky, úcty a citu lidí ke svému kraji, i když má v pedálu sedmdesátku.

Tu lásku a úctu vnímám například vždycky, když jedu nádhernými alejemi po Českomoravské vrchovině. Já si je teda i prošel, jenže tenkrát jsem byl přece jen
o dvacet kilo mladší, nemluvě o tom, že aleje byly u všech silnic. Ale teď, co v okolí Prahy opižlali kdeco, je jízda z Humpolce do Poličky jízdou snů, a když jsem tudy jel posledně, uvědomil jsem si, že cesta starou alejí je zrovna takovým zážitkem jako třeba procházka po břehu moře. Už proto, že každá alej vždy vede k něčemu krásnému: zámecká alej k zámku, a všechny zámky u nás jsou přece naše; kostelní alej k nějakému kostýlku, kde si náš dědeček babičku bral, a silniční alej vede od města k vesnici nebo od dědiny k městu, a jejich součet dělá náš domov.

Audiokniha

Pro toho, kdo upřednostňuje mluvené slovo před vlastní četbou, František Nepil svou knihu namluvil na CD. Během necelé hodiny se tak může zaposlouchat do kouzelné audionahrávky vyprávěné českým fejetonistou.

Další díla

Střevíce z lýčí, Dobré a ještě lepší jitro, Jak se dělá chalupa, Kněžnin prsten, Kde jsi chodil, Satane?, Apokryfy z éteru

Pro děti: Štuclinka a Zachumlánek, Naschválníčci; Já, Baryk; Makový mužíček, Polní žínka Evelínka, Pohádková lampička, Strašpytýlek