LEGENDA O SVATÉ KATEŘINĚ

Veršovaná legenda o mladé mučednici patří mezi nejzdařilejší texty 14. století

(14. století)

O legendě

Legenda (někdy označovaná jako život nebo umučení) jako literární žánr představuje náboženskou povídku čerpající ze života svatého. Cílem legendy je zobrazit jeho život tak, aby čtenář neměl nejmenší pochybnosti o svatosti světce, případně si z něj mohl vzít příklad i pro svůj vlastní život. Legenda o svaté Kateřině
je poměrně rozsáhlou básnickou skladbou psanou vyšším stylem. Vznikla zřejmě ve třetí čtvrtině 14. století a řadíme ji mezi jednu z posledních básní předhusitské
doby a zároveň mezi jeden z nejzdařilejších textů 14. století. Jejím autorem je pravděpodobně vzdělaný duchovní. V různých opisech se dochovala až do současnosti. Převodem do novočeštiny naposledy tuto skladbu přiblížil současnému čtenáři Jiří Pelán v roce 1983 (viz ukázka). Veršovaná legenda o mladé světici patří k interpretačně velmi náročným staročeským textům, dodnes obsahuje řadu nejasností. Dochází v ní k prolínání dvou odlišných světů: církevního a světského. Na jedné straně je popsán světský život postav a celé společnosti, její hierarchie a fungování, na straně druhé je detailně vyobrazen Ježíš Kristus se svou matkou, zprvu jako malé dítě v náruči své matky, později jako dospělý muž. Přítomnost zázraků, které Kateřinu doprovází, patří rovněž mezi církevní obraz chápání tehdejšího světa.

Překladatelský záměr

Legendě o svaté Kateřině se promítá snaha vytvořit jazykově náročnou báseň a dokázat, že se čeština kvalitativně vyrovná latině. Autor překladu si proto také kladl vysoké cíle co do způsobu uměleckého vyjádření. Cílem už není pouze zpřístupnit původně latinský text soudobému českému čtenáři, nýbrž vytvořit takový text, který bude s tím latinským na stejné úrovni. Text je proto lexikálně velmi bohatý,
se spoustou zdařilých jazykových vyjádření a také symboly (viz symbolika barev).

Svatá Kateřina

Kateřina je v legendě vykreslena jako nesmírně krásná, ctnostná a vzdělaná dívka, nad kterou není. Nikdo ji nepředčí nejen v její kráse, ale rovněž v moudrosti a učenosti. Jakožto dceři krále se jí dostalo toho nejlepšího vzdělání. Vedle všech svých předností má i stinné stránky – ve své zarputilosti a pýše vytrvale odmítá všechny nápadníky, neboť je přesvědčena, že jí není žádný roven. Její pyšné chování se změní po návštěvě poustevníka, ke kterému zavítá na naléhání své matky. Poustevník Kateřině představí muže, jemuž se žádný nevyrovná. Takového muže Kateřina hledá. Nejedná se však o žádného nápadníka, ale o syna Božího. A tak poustevník přivede Kateřinu na křesťanskou víru, Kateřina má dvojí vidění poté, co upadne do hlubokého spánku – ve snu se jí zjeví Boží syn po boku své matky. Kateřina poté zasvětí svůj život v pokoře a nevinnosti Ježíši Kristu, svému vyvolenému. Víře v jediného Boha oddá svůj život, vroucně a pokorně se modlí a víru šíří mezi lid. Ani císař ji nedokáže přivést zpět k pohanství, po dobrém ani po zlém. Kateřinina duše je nezlomná, odhodlaná čelit všem tělesným bolestem a v pokoře a radosti svůj život obětovat Ježíši Kristu. Raději zemře, než aby se vzdala své víry. V porovnání s Boží láskou pro ni světská příkoří nic neznamenají. Právem je prohlášena za svatou.

Svatá Kateřina Alexandrijská

O svaté Kateřině jako skutečné osobě toho příliš nevíme. Její umučení se odhaduje kolem roku 305 nebo 307 v Alexandrii. Další údaje o životě Kateřiny jako historické osobnosti jsou nejasné. Přesto se kolem této mladé dívky utvořil jistý kult, soustředěný především na její osud mučednice a veškeré zázraky s ním spojené. Svatá Kateřina je právem nazývána patronkou všech studentů, pedagogů a filozofů, a to díky výřečnosti a schopnosti obhájit vlastní názor, neboť tyto vlastnosti jsou pro výše uvedené členy společnosti nezbytné. Svou vytrvalostí, výřečností a učeností, svou osobností a odhodláním neustoupit dokázala Kateřina přehádat padesát nejlepších císařských pohanských učenců, kteří ji měli odvrátit od křesťanské víry. V legendě je to právě ona, kdo vede dlouhé rozpravy, často velmi odvážně vybízí mistry, aby zanechali pohanské víry. Shromáždění pohanští učenci vlastně nepolemizují nad dívčinými výroky, nýbrž prosí o jejich vysvětlení. Spor se tak stává poučováním o základech křesťanské dogmatiky.

 

Osud mučednice, bičování a symbolika barev

V jednoznačně pohanské společnosti byla víra v jediného Boha nemyslitelná a každý, kdo se od pohanské víry odvrátil, musel být za svůj přečin potrestán. Trestu se nevyhnula ani krásná a moudrá Kateřina, již nechal císař nejdříve zbičovat a nakonec setnout hlavu za to, že se nezřekla víry v Krista a nechtěla se provdat za císařova syna ani za císaře samého.

Bičování svaté Kateřiny je brilantně vystavěnou pasáží, která staví do těsné blízkosti protiklady, jako jsou vznešenost a ponížení, něhu a násilí, nezlomnou duši mučednice a detaily zmučeného těla. Císař se natolik hněvá na Kateřininu nezlomnou víru, že přikročí k tělesnému trestu s nadějí, že se Kateřina své víry zřekne. Verše detailně popisují akt bičování, od svlečení Kateřiny z šatů, přes popis bičů až po následky, které kruté bičování způsobí. Akt bičování je doprovázen barvami, které jsou užity jako obrazné vyjádření tělesného a duševního stavu mučednice.

Věrná láska Kateřiny ke Kristu je připodobněna barvám, a to konkrétně k šesti barvám, které vyjadřují určité symboly. Tak nesla pro svého přítele / na znamení věrné lásky / z šesti barev čisté pásky, / jako milá pro milého / nosí věrně barvy jeho. Zelená je zde barvou cudnosti, bílá barva pak symbolizuje Kateřininu nevinnost a čistotu, stejně jako bílé lilie symbolizují nevinnost a čistotu Panny Marie. V textu je přímo řečeno, že zde bílá barva představuje doslova naději pro svět zdejší, naději, že křesťanství zvítězí nad pohanstvím. Po bílé barvě následuje červená, barva krve a mučení. Kateřina přinesla křesťanské víře velkou oběť. Čtvrtou barvu zastupuje barva bolesti, temná a ponurá čerň. Pátá barva je modrá, zde v textu temně modrá. Je to znamení hlubokého citu Kateřiny ke Kristu, citu tak věrného, hlubokého a nezměrného, jako je nekonečnost nebeské modře. Plejádu barev uzavírá poslední z nich, žlutá, barva Kateřininých vlasů, jež jsou přirovnány k drahému kovu.

Ukázka

Nato Kateřina svatá
nábožně a zmíry směle
ze svých ruček na svém těle
složila obraz překrásný,
svatý kříž, který je spásný
pro každého, kdo jej vzývá;
a s tím znamením horlivá
vyšla panna ze žaláře
před Maxencia císaře,
svou při chtějíc hájit tvrdě.

Ty mistry, kteří též hrdě
a s náramnou pýchou vstali,
pojal zmatek neskonalý,
všichni zmlkli v okamžení
jako němotou raněni,
hledíce na krásu její,
neb tu stála líbezněji,
než kdy mohli uviděti
starcové jakož i děti.
Císařské hrozby nedbajíc
a naději v Boha majíc,
pohlédla na mistry tyto,
řkouc: „Co stojíte? Kdyby to
neučený muž učinil,
z hlouposti by se obvinil.
Vaše pře však dosud čeká.
Proto jste přišli z daleka,
naléhavě vyžádáni,
velikou prosbou vyzváni,
abyste tu mlčky stáli
a svou učenost se báli
ukázati, nechtějíce
ztratit při a doufajíce,
že vám císař bude vděčně
děkovat nyní a věčně?
Kde je vaše vychloubání?
Běda vám, ubozí páni!
Svou čest chcete takto ztratit
a mlčením ji zatratit?“

Tehdy mistr nejpyšnější,
v naukách nejkovanější
vystoupil před druhy svými,
pravě: „Panno, tvé řeči my
jsme vyslechli, leč vzápětí
chtěli bychom tě přiměti
k obšírnějšímu výkladu,
neboť my jsme do úpadu
putovali z velké dáli,
bychom tu disputovali;
chceš-li k tomu svolná býti,
rač nyní řeč započíti.“

Svatá Kateřina živě
pravila: „Slyšte bedlivě,
svou řeč započnu bez bázně.
Toto vám pravím důrazně:
Když jsem řízením osudu
vyrostla v pohanském bludu,
moudrou nauku všelikou
a učenost převelikou,
šťastna v srdci, chápala jsem;
leč tu jsem poznala před časem,
že jsem byla obluzena.
I byla jsem probuzena
svátostí Ježíše Krista,
a pokřtěna co panna čistá
žila jsem v jeho milosti,
pro niž lesk lidské učenosti,
všechny disputace plané,
plytké důkazy konané
v sporech a mrhání slovy
dle vědy Aristotelovy,
vše jsem hodila za hlavu.

Neb mohu říci poprávu:
pranic v těch moudrostech není,
co by přineslo spasení
jen jedné jediné duši.
V svém blaženství vám do uší
biji slovem nesmlouvavým,
a o sobě nyní pravím,
že nevím, neznám nic jiného
nežli jeho jediného,
v kterém navěky se dává
učenost a moudrost pravá
a těm, kdo věří skutečně,
poklad blaženosti věčné:
Ježíše Krista, mého Boha,
který je radost přemnohá
a studna věčné laskavosti,
který ve své slitovnosti
z výsosti nebes sestoupil,
aby člověka vykoupil,
jenžto byl ďáblem obluzen,
z rajské rozkoše vypuzen,
a tím věčnou radost ztratil. (…)“