HAVRANE Z KAMENE… | TOMÁŠ PĚKNÝ

Pohádková balada o mladé čarodějnici osloví zejména dospívající čtenářky

(vydáno roku 1990)

imitativně-inovační pohádková tvorba

Hlavní téma

Náš příběh se odehrává u vesničky Chlum za časů, kdy spolu všichni ještě rozmlouvali: lidé, kameny, skřítkové, stromy. Mladičká osamělá čarodějnice se
o filipojakubské noci vydává na Býčí horu, které lidé říkají Stolec, aby složila zkoušku a byla přizvána mezi ostatní čarodějnice. Od Berty Braunové dostává své první jméno: Mladá. Musí správně odpovědět na několik otázek, například jakou barvu, kámen a zvíře luna chová? Mladá na vše odpoví, jenže si nevzpomene na jednu surovinu do topolové masti a zkoušku tudíž nezvládne, je Bertou Braunovou navždy odmítnuta. Té noci ze spárů čarodějnic zachrání mladou dívku Juliánu. Mladá Juliáně přislíbí, že jí pomůže získat jejího milého Janka, na oplátku od Juliány chce, aby jí dělala společnost. Na třikráte pro Juliánu bude čarovat. Vyčaruje peníze, aby Janka vykoupila od zlého velkomožného pána Berky. Očaruje stromy, aby místo Janka odešly na sedmiletou vojnu. Očaruje vodu, aby měl Janek modrou krev a otec Juliány svolil ke svatbě. Jenže lidem bys, Mladá, neměla věřit. Podívala se na Juliánu. Jsou divní, lidé. Když něco chtějí, je jim jedno, co všechno se může stát! Když Juliána dostala, co chtěla, přestala za Mladou chodit. Rok se s rokem sešel a čarodějnice opět tančí na svatého Filipa a Jakuba na Býčí hoře. Mladá nechce být sama. Jenže už si kvůli Juliáně nasadila lidský obličej, mezi čarodějnicemi pro ni není místo. Zoufalá Mladá se obrací na havrana z kamene, ten jí na začátku příběhu radil: Kámen patří ke kameni, dřevo ke dřevu, železo k železu. Ano, každý patříme k tomu svému. Ale co Mladá? Čarovala pro lidi, přestože čarovat nesměla. Obrátila proti sobě měsíc, stromy, vodu, celý svět. Vzala si na sebe lidskou podobu. Teď patří mezi lidi.

„Havrane, havrane z kamene. Nemám kam jít.“
„Máš před sebou dvě cesty.“
„Tolik?“
„Můžeš být jako já: z kamene.“
A Mladá se vidí: zarůstá do země a chlad jí oblévá kosti. Vydechne.
„Z kamene? Já?“
„Nebo musíš mezi lidi. Stejně už patříš k nim.“
Mezi lidi? To nejde! „Oni přece taky o mě nestojí, havrane. Víš, jak to bylo s Juliánou.“ Mladá zalomila rukama. „Co všechno jsem pro ni udělala, každého jsem si rozzlobila a nic jsem po ní nechtěla, jen…“
„Nic?To nic je všechno!“
„Všechno? Jak to ─ všechno?“
„To nic se nedá koupit, ani vykouzlit jako zlato z tyglíku. Když není, není. Když je, je. Přijde si samo od sebe a znenadání jako kámen z nebe. Převáží všechno a je lehounké, že ho i dítě zvedne. Tak mocná věc je přátelství, to
nic, které jsi po ní tolik chtěla.“

Skutečné reálie

V příběhu se objevují místa a události reálného základu. Býčí skála (v knize Býčí hora), na které se každoročně čarodějnice setkávaly, skutečně existuje – vysokou bílou skálu s puklinou, opředenou legendami, najdeme v Moravském krasu nedaleko Křtin.

Filipojakubská noc, známá jako noc čarodějnic, je odedávna pokládána za magickou. Lidé věřili, že se o půlnoci slétávají čarodějnice na čarodějnický sabat, a tato noc
(v současnosti noc z 30. 4. na 1. 5.) je považována za jeden z největších pohanských svátků.

Kozlí kůže, do které se čarodějnice halily, má také hlubší původ. V podobě kozla se zjevoval ďábel. Čarodějnice byly po dlouhá staletí chápany jako zlé bytosti, byly na ně pořádány hony, upalovaly se. Proto je zde spojitost čarodějnic s ďáblem.

Hlavní motivy

Strach, osamění a vyčlení jsou nejsilnějšími motivy v příběhu. Mladá tolik touží po společnosti, že je ochotná obětovat vlastní život. Pro přátelství Juliány zaklela celý svět, Juliána na to však vůbec nedbala a Mladou stále poučovala. Mezi zradou ze strany lidí občas pro Mladou probleskne naděje, ale s každým dalším čarováním se její situace jen zhoršuje.

Pocit samoty a smutku vede Mladou na Býčí horu, aby udělala zkoušku a byla ve společnosti čarodějnic. Dokonce Berta Braunová Mladé při zkoušce pomáhá a napovídá jí, vciťuje se do její situace, protože v ní vidí samu sebe před mnoha lety. Když u zkoušky neuspěje, hledá porozumění a lásku u lidí.

Knihou provází motiv cesty, který otevírá i uzavírá příběh. Nejprve se Mladá vydává na Býčí horu za čarodějnicemi. Je to pro ni důležitá cesta, protože její rozhodnutí nebylo snadné. I ostatní postavy někam směřují. Například Mladá pošle kouzlem Juliánu domů, mládenci z vesnice putují na vojnu. Cesta se ale týká hlavně Mladé. Cestu jako směr, jímž se vydává, nemusíme brát doslovně. Nejdřív představuje východisko ze samoty, v závěru knihy je to cesta, kterou si Mladá musí zvolit –
stát se kamenem, nebo odejít mezi lidi.

Postavy

Mladá, Juliána, Berta Braunová, Janek, pan Berka, havran z kamene, ostatní čarodějnice

Přestože je havran uveden v titulu díla, jeho role je v příběhu velice upozaděna.
Je vlastně jediným přítelem, kterého Mladá má, po celou dobu je tichým pozorovatelem jejího údělu, obdivuje její odvahu, odvahu nést lidský život.

Kompozice

Kompozice díla působí uceleně, kniha je rozdělena do kapitol, z nichž první a poslední s názvem Cesta tvoří rozhovor Mladé s havranem. Kapitoly jsou prokládány písněmi mladé čarodějnice, v nichž se odráží její niterné tužby, strachy a v poslední z nich i zklamání a smutek nad zradou Juliány.

Mladá si zpívá o tom, jaké to je někoho mít, a stále ten pocit k něčemu přirovnává: to je jako stavět dům a bydlet v něm, brouzdat se světem a pak se pomalu navracet domů, to je jako vidět svět dvakrát a přitom stejně, jako stát se stromem, v zemi mít kořeny, a přece kráčet, kdo někoho má, ten je jako vážka a taky jak rákos, na který tiše sedá, na svět se dívá skrz průsvitná křídla.

Dílo nemůžeme z pohledu žánrů tak snadno zařadit. Nese prvky lidové pohádky, autorské pohádky, hororové prvky (které podtrhují i vložené ilustrace Jindřicha Kovaříka), nejvíce však působí jako pohádková balada. Nemá začátek ani konec typický pro pohádky, začátek působí spíše jako pověst vyprávějící o místě zvaném Býčí hora. Konec zůstává otevřený. Nevíme, co se s Mladou stane. Tento „konec“ je pro ni spíše novým začátkem.

Jazyková stránka textu

Častá přímá řeč napomáhá dynamičnosti děje, v textu se objevují otázky (některé spíše řečnické), jazyk je až básnický, lyrický, využívá personifikaci a metafory, klade důraz na smyslové vjemy, a to vše k docílení jediného: vyjádření básnického podobenství o odvěké lidské touze po lásce a přátelství.

„Janku! Janíčku!“
V tom hlase zaplakalo věčné čekání a strach, jenž ani v noci neodlétá. A ruce založené v klíně. A vrátka, která nikdy nevrznou.
(…)
Na černé desce stolu zazářily zlaté mince jak mrtvé hvězdy na dně moře.

V textu se objevují slova, jejichž významu dětský čtenář neporozumí, nezná je a jsou pro něj cizí (mastix, pižmo, ostřice aj.). Vedle těchto slov se objevují různá ustálená slovní spojení, jimž Mladá nerozumí a Juliána jí musí jejich význam vysvětlit. To, že je nezná, ukazuje na vyčlenění mladé čarodějnice, která je dlouho sama a neumí jazyk lidí. Juliána jí například objasňuje, co znamená mít modrou krev nebo co znamená, když někdo sedí na penězích.

Silná poetizace jazyka napomáhá vyjádření lehkosti i tíhy okamžiku. Zdařilý básnický a lyrický jazyk plný metafor velmi dobře stírá hranici skutečného a snového, čtenář může mít pocit nevědomosti o tom, co je skutečné, mnohdy to neví ani samotné postavy.

Mladá se stočila do klubíčka, uzamkla dveře za jedním snem, a teď tu stojí na kraji druhého, je šťastna a odpočívá. Už by vlastně měla jít, někdo na ni čeká, asi Juliána? ale Mladé se nechce. Cítí sladké trnutí v chodidlech, na hladkých bocích jí narůstá kůra, z prstů vyráží jehličí a nohy vrůstají do země. Je to krásné být stromem! Ale ona už musí jít. Opravdu. Někdo na ni čeká, asi Juliána? Nemůže se však pohnout z místa. „Juliáno!“ Hlas poletuje jak semínko nad prázdnou pasekou.

Svět lidí a kouzelných bytostí

Mladá do poslední chvíle brání lidi, i když je často nechápe a nerozumí jejich jednání. Mladá a Juliána reprezentují svůj svět, jedna svět kouzel, druhá svět lidí. Tyto světy žijí vedle sebe, ale když dojde ke vzájemné konfrontaci, nemusí to dobře dopadnout. Pohádka nekončí vysloveně dobře, ale také ani špatně, před Mladou se otevírají nové dveře a dost možná dosáhne toho, po čem skutečně touží: po společnosti, lásce a sounáležitosti. Po pocitu, že někam a k někomu patří.

V příběhu najdeme místa, kdy se tyto odlišné světy, svět lidí a svět nadpřirozených bytostí, neshodnou. Dětskému čtenáři je předloženo, co je a co není dobré, například Mladá varuje Juliánu před zlou mocí peněz: Nesmíš na ně moc myslet (…) Peníze jsou jen zlaté mouchy. Než se naděješ, uletí. (…) všude si sednou a nakladou vajíčka. Dej si pozor. Sednou si i na tebe!

Havrane z kamene podle německé předlohy

Pohádkový baladický příběh o mladé čarodějnici, která touží po přízni lidí, je přejatým motivem. Milovníci divadelní scény jistě ocení přenesení příběhu na jevištní prkna, neboť se kniha dočkala své dramatizace: hra se jmenuje Malá čarodějnice. Kniha Havrane z kamene i hra Malá čarodějnice jsou volným zpracování německé předlohy Die kleine Hexe od autora Otfrieda Preusslera. Zatímco v předloze je hlavní hrdinka malá (blízká dětskému čtenáři), Pěkného čarodějnice je mladá a její chování je typické pro dospívající dívky. Na motivy německé pohádky vznikl také animovaný seriál Malá čarodějnice pro dětský pořad Večerníček, ilustrace vytvářel Zdeněk Smetana.

Další díla

Coletka a pes (poprvé vyšlo samizdatem); publikoval řadu pohádek pod jménem Jiřího Tichého nebo Kristiny Vlachové, podílel se na vzniku několika Večerníčků, například Dobrodružství kapitána Kuka (některé také pro slovenskou televizi)