Dramatické principy podle Aristotela

Drama, řazené společně s lyrikou a epikou mezi literární druhy, rozeznáme ihned díky vizuálnímu členění a poměrně snadno jej dokážeme charakterizovat. Děj je posouván pomocí dialogů (popř. monologů) postav, který je prokládán scénickými poznámkami. Ty slouží k ukotvení děje do času a prostoru a nabízí čtenáři pohled do konkrétní situace. Dramatická díla obvykle předpokládají realizaci na jevišti. Avšak málo toho víme o základech dramatu a principech, které vznikaly společně s prvními dramatickými texty a jevištními představeními.

 

Už v období antiky vznikaly potřeby vytvářet umění, vyvíjela se filozofie, rétorika, drama, malířství, architektura aj. Z této potřeby pramenila další nutnost, a to zachytit umění teoreticky, popsat jej, zkoumat, interpretovat. V souvislosti s tím se učíme o velkých jménech jako Platón a Aristoteles. Ze všech druhů umění vzbudilo u Aristotela zájem umění dramatické, které úzce souvisí s dalším uměním, jemuž se zde věnujeme – s literaturou. Z toho, jak drama popsal právě Aristoteles, z jeho specifického chápání umění těžíme i v současné době. Základní pilíře jsou popsány v Aristotelově Poetice, nejstarším systematickém pojednání o umění. Aristoteles přistupoval k umění velmi mnohostranně, v Poetice nalezneme například spojení uměleckého vnímání s požitkem, otázku krásna, vliv umění na člověka aj., pro nás je však důležité především literární hledisko dramatu. Aristoteles vybudoval svou teorii na pevném základě faktů, své názory zdůvodnil studiem tragédie a komedie své doby. Přestože uplynulo mnoho staletí, jeho poznatky zůstaly neměnné a staly se základem dramatické teorie. Mohli bychom říct, že drama je napodobení dějů či činů, které se staly nebo se uskutečnit mohly, přičemž dojde ke katarzi skrze vyvolané pocity.

 

Tragédie podle Aristotela

Zobrazení děje vážného a úplného, který má určitý rozsah, a to řeči zkrášlenou (tzn. má rytmus a melodii) v každém úseku příslušným prostředkem zvlášť; užívá jednajících postav, nikoli vyprávění, a působí
skrze soucit a strach očištění takových citů.

 

Komedie podle Aristotela

Vypodobňování povah horších, ne však jejich nešlechetnosti v úplnosti, nýbrž toho, co je na nich ošklivé; jednou stránkou toho je směšné. Směšnost je totiž cosi jako bezbolestná a neškodná chyba a ohyzdnost, jako např. hned směšná maska je věc ošklivá a neforemná, aniž působí bolest.

 

V zobrazování umění jsou tři základní rozdíly: čím se zobrazuje, co a jak. Aristoteles definuje šest složek tragédie: děj, povahy, mluva, myšlení, výprava, hudba. První dvě jsou složky, jimiž se zobrazuje. Mluva tvoří způsob zobrazení a zbývající tři složky jsou předměty zobrazení.

V Aristotelově pojednání se dočteme nejen o odlišnostech v umění jako takovém, ale také o pro nás důležité odlišnosti tragédie od komedie. Tragédie není zobrazením lidí, je zobrazením jednání, života, štěstí a neštěstí, neboť činí lidi šťastnými či nešťastnými právě jejich jednání. Herci ve hře vystihují lidské povahy skrze jejich jednání, proto jsou povahy v tragédii až na druhém místě, důležitější je děj. Zato jádrem komedie, která zpočátku nebyla brána vážně a zůstala po nějaký čas ve stínu tragického pojetí dramatu, je zobrazování lidských povah. Komedie chce lidi předvádět horší, než jací skutečně jsou, na rozdíl od tragédie, jež je ukazuje jako lepší.

Aristoteles opakovaně zdůrazňuje, že drama musí v divácích vyvolat určité pocity. Rozdílnost těchto pocitů rovněž patří mezi základní rozdělení dramatu na komedii
a tragédii. Zatímco u komedie převažuje potěšení, tragédie vyvolává pocity strachu a soucitu, hrůzy (ne však zděšení) a lítosti. To je způsobeno především tehdy, když „jedna událost vyplyne z druhé proti očekávání; tak totiž způsobí větší překvapení, než kdyby nastaly samy od sebe a náhodou“. Těchto pocitů u diváků dosáhne tragédie pouze tehdy, pokud hrdina kvůli vážnému pochybení upadne ze štěstí do neštěstí. Jiné varianty, jež Aristoteles také popisuje, nedosáhnou kýženého účinku a takové zkomponování událostí proto není vhodné.

Přestože to možná zní jako naprostý základ a není potřeba se o tom vůbec zmiňovat, připomeňme, jak uvádí Aristoteles, že děj musí mít začátek, střed a konec, a to v přiměřeném rozsahu, jenž je určen potřebami představení a vnímavostí diváků. „Nesmějí tedy děje dobře sestavené začínat odkudkoli ani končit, kde se namane, nýbrž musí se řídit právě uvedenými zásadami.“ Ne vždy je pro tvůrce snadné určit, kde děj začíná a kdy dojde ke svému konci. I to je jedním z ukazatelů dobře sestavené tragédie či komedie.

Děj má být sestaven tak, aby i v tom, kdo děj nevidí a vnímá události jen sluchem, vyvolal patřičné pocity, jež jsme uvedli výše. Tragédie se nutně musí držet následujícího pětistupňového schématu: expozice (úvod), kolize (zauzlení), krize (výsledek kolize), peripetie (náhlý obrat), katastrofa (závěr). V každé tragédii máme zápletku a rozuzlení. Zápletkou se rozumí vše, co se odehraje až do chvíle, kdy dojde k obratu ke štěstí či neštěstí. To, co následuje po obratu, se nazývá rozuzlení. Aristoteles zdůrazňuje především jednotu děje.

Dále pak popisuje rozdíl mezi dějem a epizodami. Autor musí jednotlivé epizody poskládat tak, aby s dějem těsně souvisely a děj rozvíjely, zároveň by měly být stručné. Výmluvný je Aristotelův příklad slavného Homérova díla: „Děj Odysseje totiž není dlouhý: Někdo byl po mnoho let v cizině, byl samoten a bůh mu bránil v návratu, mimoto doma to vypadalo tak, že mu ženichové jeho ženy promrhávali majetek a strojili úklady jeho synovi; sám že přišel jako trosečník, a když byl některými poznán, napadl své nepřátele, sám zůstal živ a zdráv a je zahubil. To je dějová nit, ostatní jsou epizody.“

ARISTOTELES. Poetika. 5. vyd. Přeložila Julie Nováková. Praha: Orbis, 1962.