DÍVKA S POMERANČI | JOSTEIN GAARDER

Knihu plnou úvah o životě a smrti napsal Jostein Gaarder tak, aby ji pochopili i dospívající čtenáři

 (vydáno roku 2003, česky 2004)

Hlavní téma

Patnáctiletý Georg v rukou drží obálku s dopisem od svého otce. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby jeho otec nebyl už jedenáct let po smrti. Georg si na otce sotva pamatuje, svůj dosavadní život prožil s matkou a jejím druhým mužem. Symbolickou poštovní schránkou se stal dětský kočárek, v němž po celé ty roky dopis ležel a čekal na své objevení. Starý dopis vzbudí v rodině rozruch a zjitří staré rány. Co stojí v dopise? Georg se zamkne ve svém pokoji a v tichosti si přečte slova, která mu otec psal v době, kdy věděl, že umírá. Sedíš pohodlně, Georgu? Je důležité, aby ses pěkně uvelebil, protože ti budu vyprávět napínavý příběh…

Kompozice

Celé se to možná zdá zamotané, ale kniha dostane dávat smysl ve chvíli, kdy se seznámíme s rámcovým příběhem: Georg čte dopis svého otce. Příběh je rozdělen do tří částí, tří paralelních rovin – v první části vypráví Georg o sobě, své rodině,
o tom, jak dostal dopis, který mu otec zanechal. Druhou část představuje samotný otcův dopis, jenž je od Georgova vyprávění graficky oddělen. Třetí rovinou je Georgova reakce na to, co mu otec píše, a odpověď na otcovu otázku. Kniha je psána ich-formou, střídají se zde dva vypravěči – otec a syn. Ti mezi sebou vedou dialog, ale další dialog vede ještě Georg se čtenářem, neboť ho oslovuje a upozorňuje ho na to, že právě čte knihu, kterou „napsal společně se svým otcem“.

Postavy

Georg, jeho otec Jan Olav a matka Veronika, Dívka s pomeranči, babička, otčím Jørgen

Téma smrti v literatuře pro mládež

Kniha nabízí více interpretačních možností. Pro někoho je stěžejním tématem láska a osudovost, příběh Dívky s pomeranči. Pro jiného je jím život jako takový, jeho oslava, lidská existence a pomíjivost života. Přesto je na místě říci, že před námi leží kniha s tematikou smrti, která popisuje jeden ze způsobů vyrovnání se se smrtí. Pocit prvoplánovosti je více než zřejmý. Georgovi zemře otec, který mu alespoň formou dopisu chce říct, že ho má rád a že kdyby bylo na něm, nikdy by ho neopustil. Chtěl mu říct to, co přes věkovou bariéru (Georgovi byly necelé čtyři roky) nebylo možné. Ale smrt otce neznamená absolutní konec, neboť existuje dál ve vzpomínkách a vyprávění – díky tomu bude se svým synem pořád. Smrt zde není nijak násilná nebo sebeobětující se, je zkrátka nevyhnutelná jako logický důsledek závažné nemoci. Georg se musí vyrovnat se smrtí velmi blízkého člověka a díky dopisu, který mu otec zanechal, se i on sám dozvídá víc o sobě, otevírá se před ním část osobnosti, o které dosud neměl ani tušení.

Když jsem vyšel z pokoje, cítil jsem se o mnoho let starší, než když jsem tam před několika hodinami s dopisem od táty odcházel. Cítil jsem se tak dospělý, že jsem si ani nevšímal zvědavých pohledů, co na mě hleděly. (…) Už to chápu. Najednou chápu dosah toho všeho. Teprve teď chápu celou svou myslí, co to znamená být. Něco mě hryzne v břiše. Je mi nevolno. Ale zároveň se i zlobím. Zuřím při pomyšlení, že jednoho dne zmizím – a budu pryč, ne týden nebo dva, ne čtyři roky nebo čtyři sta let, ale navěky.

Georg je na svůj věk velmi vyspělý, svědomitý, soběstačný a zajímá se o klasickou hudbu a vesmír, čímž se odlišuje od svých vrstevníků. Poznáme to také na způsobu, jakým Georg píše, na jeho vyjadřování a jak popisuje sám sebe a své okolí, na jeho úvahách o životě a o smrti, o konečnosti a nekonečnosti bytí (vesmíru). Kniha je určena čtenářům od 12 let, obvykle je však čtena od 15 let, čtenář je věkově blíže k hlavnímu protagonistovi. Současně jsou v knize náročné filozofické úvahy, k jejichž rozpoznání a pochopení je zapotřebí vyššího věku čtenáře a bohatších zkušeností.

Dívka s pomeranči

Smrt ale není jediné téma v knize, je potlačena a podána nenásilnou formou. Pro někoho tvoří jádro knihy otcovo vyprávění o tom, jak se setkal s Dívkou s pomeranči. Potkal ji jednoho dne v tramvaji, v rukou držela papírový pytel plný pomerančů a na otce, Jana Olava, se šibalsky usmála, jako by se odjakživa znali. On
ji však viděl poprvé v životě, ale v tu chvíli věděl, že to nebude naposledy. Dívku potkal ještě několikrát, ale stále pro něj byla záhadou. Vyvstávalo více otázek, než na kolik dokázal odpovědět. Vedl se sebou dlouhé monology a hypotézy o tom, kdo záhadná dívka je a proč potřebuje tolik pomerančů. O to větším překvapením pro něj bylo, že dívka je Veronika, se kterou si v útlém dětství hrával, a pomeranče malovala, protože se učila na umělecké škole a potřebovala získat více zkušeností. Všechno Janu Olavovi zapadlo jako dílky do skládačky, Dívka s pomeranči se pro něj stala osudovou. O to víc ho trápilo, když v nejšťastnějších letech svého krátkého života svou dívku a tříletého syna Georga navždy opustí.

Vnímání času

V knize máme několik časových rovin. V základě můžeme říci, že jsou dvě: přítomnost a minulost. Přítomnost představuje patnáctiletý Georg, který právě obdržel dopis od otce a chystá se jej přečíst. Minulost je zastoupena dopisem. Dopisem starým jedenáct let, adresovaným Georgovi do budoucnosti.

V dopise je rovněž zastoupena minulost i přítomnost. Georgův otec v něm popisuje samotný akt psaní. Teď už budu psát stručně, nic jiného se nedá dělat, protože čas letí. Zítra mám důležitou schůzku a do školky s tebou půjde maminka. Minulost představuje příběh Dívky s pomeranči, který představuje jádro celého dopisu.
Po krátkém setkání v kavárně nastala systematická a logická fáze pátrání, protože uběhla dlouhá řada dnů a po Dívce s pomeranči nebylo ani stopy.

Přestože je v knize několik dějových linek (linka s Georgem, linka s otcem), děj se odvíjí chronologicky. Můžeme rovněž časově i místně zařadit děj obou příběhů. Kniha začíná slovy: Můj otec zemřel před jedenácti lety. Byly mi tehdy jen čtyři roky. Víme, že otec napsal dopis v srpnu 1990 a pár měsíců nato zemřel. V textu se objevují konkrétní jména měst i osad, části Osla. Místní a časové údaje jsou tedy velmi detailní, aby si čtenář dokázal příběh lépe konstruovat a byl pro něj uvěřitelný. Také aby ihned poznal stáří hlavních protagonistů.

Časová propast mezi přítomností otce a přítomností syna je citelná. Vždyť já ani nevím, jaká je roční doba. A možná už ani nebydlíte v Humleveien. Co já vím? Nevím nic. Kdo je teď v Norsku ministerský předseda? Jak se jmenuje generální tajemník OSN? (…) Párkrát jsem si zkoušel představit, že poskočím několik let do budoucnosti, ale nikdy se mi nepovedlo utvořit si nějakou představu toho, jak teď žiješ. Otec netuší, kdy a jestli vůbec dopis doputuje do rukou jeho syna. Neví, do jak vzdálené budoucnosti vlastně píše.

Dialog otce a syna, úvahy o životě

Celou knihu bychom mohli chápat jako rozhovor otce a syna. Jan Olav jakožto vystudovaný medik věděl, že nemoc, kterou má, nebude možné jen tak vyléčit a bylo otázkou času, kdy v boji s ní podlehne. Není snadné opustit ty, které milujeme nejvíc na světě. Jan Olav věděl, že zde zanechá ženu svého srdce a malého syna a že po něm zůstane hluboká díra, prázdné místo. Vyčítal si, že nebude u toho, jak jeho syn roste a dospívá, a tak jako kompenzaci začal psát dopis. Dopis svému nejlepšímu příteli. Píše mu to, co by mu jednoho dne sám vyprávěl, ale ten den ještě nenastal. Jeho syn je ještě malým dítětem, které by jeho slovům neporozumělo. Vypráví mu příběh Dívky s pomeranči, je pro něj důležité, aby pochopil, jaký k ní měl vztah a jak mu to změnilo život. To, co otce a syna spojuje, je fascinace vesmírem, oba vzhlížejí k noční obloze s úžasem nad nekonečnými možnostmi, jež nám vesmír nabízí. Možná není náhodou, že jediná Georgova vzpomínka na otce je z noci, kdy spolu pozorovali před domem hvězdy. (O té vzpomínce píše i otec v dopise.) Klíčovým pojítkem se stal Hubbleův teleskop. Otec se na něj ptá už v začátku dopisu, z čehož Georgovi přeběhl mráz po zádech. Netušil, že má s otcem společné zájmy. Nebyl můj táta jasnozřivý? Anebo je to čirá náhoda, že se mě zeptá, jak to vypadá s Hubbleovým teleskopem jen několik týdnů nato, co jsem odevzdal tu práci? (…) Táta umřel, ještě než se stihl dozvědět, že Hubbleův teleskop pořídil nejostřejší a nejlepší snímky všech dob. Hodně jsem jich našel na internetu a spoustu jich použil v té seminární práci. Některé jsem si dokonce vyvěsil ve svém pokoji, třeba neuvěřitelně ostrý snímek superhvězdy Eta Carina, vzdálené osm tisíc světelných let od naší sluneční soustavy.

Poté, co otec dovypráví příběh o tom, jak mu Dívka s pomeranči změnila život, má pro Georga zásadní, až naléhavou otázku. Je pro něj nesmírně důležité, aby byl Georg dost starý na to, aby té otázce porozuměl a dokázal na ni odpovědět. Přestože se odpověď nikdy nedozví, má odpověď na otcovu otázku daleko větší význam pro samotného Georga. A Georg se rozhodne, že otci odpoví alespoň symbolicky – na půdě najde jeho starý počítač a v něm dokument s dopisem. Otcův dopis rozšíří o svůj příběh, o své myšlenky v průběhu čtení a také o odpověď na otcovu otázku. Kniha se díky tomu stává kompletní.

Představ si, že stojíš na prahu té pohádky před mnoha miliony let, ještě než je o všem rozhodnuto. Mohl by sis vybrat, jestli se chceš jednou narodit na téhle planetě. Nepotřeboval bys vědět, kdy budeš žít, ani bys nevěděl, jak dlouho tady budeš smět zůstat, ale rozhodně by nemohla být řeč o víc než o několika letech. Věděl bys jenom to, že sis vybral život na Zemi, a proto bude nevyhnutelné, abys, až nastane čas, nebo až se tvůj čas naplní, jak říkáme, odešel a všechno opustil. Třeba ti to způsobí veliký žal, protože lidé si myslí, že život v pohádce je tak úžasný, že jim do očí vhrknou slzy jen při pomyšlení na to, že jednoho dne skončí. Líbí se nám tu tolik, že nás strašně bolí představa, že už nám mnoho času nezbývá. Co by sis vybral, Georgu, kdyby existovala nějaká vyšší moc, která by ti dala na vybranou? Umíme si třeba představit takovou kosmickou vílu ve velké a záhadné pohádce. Vybral by sis i potom, třeba za sto tisíc nebo sto milionů let, život na Zemi? Anebo by ses té hry odmítl účastnit, protože bys nepřijal pravidla?

Ocenění

Kniha získala Zlatou stuhu za překlad pro Jarku Vrbovou.

Filmová adaptace

Dívka s pomeranči (2009)
Režie: Eva Dahr

Další díla

Sofiin svět (nejprodávanější kniha roku 1995 – v tomto roce vyšel český překlad), Haló! Je tu někdo?; Jako v zrcadle, jen v hádance; Anton a Jonatán, Anna, Žabí zámek, Tajemství karet

Mystérium pasiansu, Maja, Principálova dcera