CO VYPRÁVĚLA DLOUHÁ CHVÍLE | VIOLA FISCHEROVÁ

Až budete mít Dlouhou chvíli, poproste ji, ať vám vypráví

(vydáno roku 2005)

imaginativní pohádková tvorba

Hlavní téma

Jakub byl sám doma a ležel v posteli. Měl plané neštovice. Nudil se a představoval si, co všechno by se muselo stát, aby mohla maminka přijít dřív z práce. Jakub měl zkrátka dlouhou chvíli. Ale nejen to – Dlouhá chvíle se mu zhmotnila před očima, vylezla zpod velkých nástěnných hodin a táhla se místností jako dlouhý had.

„Když ale nejsi zvíře, tak co potom jsi?“
„Potom jsem to, co nemáš. Teď jsem, co máš.“
„A co mám teď?“
„Teď máš mne. Máš Dlouhou chvíli. A jak dlouhou, podívej.“ Stvoření se rozhlédlo po pokoji. „Málem se sem nevejdu.“
„Když tě tedy mám,“ zamyslel se Jakub, „tak jsi moje? Nebo jsi ještě někoho jiného?“
„Ne, jsem jenom tvoje. Jiní lidé mají jiné Dlouhé chvíle, každý tu svoji.“
„A když jsi moje, budeš si se mnou hrát?“
„To víš, že budu.“

Dlouhá chvíle Jakubovi poradila, že nejlíp se zkrátí tím, když si spolu budou povídat pohádky. A tak začala vyprávět…

Tři dobrodružství pana Kraka

Pan Krak uměl hrát na housle tak jako nikdo. Byl na to nesmírně pyšný a myslel si, že umí a zná všechno na světě. Rozhodl se, že pojede na dovolenou do Afriky i přesto, že mu to jeho bytná rozmlouvala. Kvůli své namyšlenosti se v Africe dostal do potíží hned třikrát: málem ho uškrtí v pralese had, málem ho sežere v zátoce krokodýl a na poušti lev. V prvních dvou případech mu pomohou členové výpravy, na poušti je ale sám. Pohádka nemá šťastný konec – pan Krak je nepoučitelný a nakonec zmizí v poušti, neznámo kde.

„Jak ale mohl zmizet jen tak?“
„Jeden z mužů, který rád vypráví pohádky a měl s panem Krakem své zkušenosti, tvrdil, že pan Krak poušť rozzlobil a urazil a ona ho za trest spolkla. Můžeš tomu věřit nebo nemusíš. Je to záhada.“

Jak se z Eduarda stala hvězda cirkusu Heliodor

Druhá pohádka navazuje na tu předchozí – pan Krak se totiž v první pohádce chtěl zachránit před lvy hraním na housle. Jakmile byl zahnán králem všech zvířat, nechal po sobě v poušti housle. Malé lvíče Eduard bylo tou hudbou tak uneseno, že se tomu chtělo naučit, aby ji mohlo stále poslouchat. A tak se Eduard vydal za lidmi, protože jen ti ho tomu mohli naučit. Jenže musel najít správné lidi, takové, kteří „vyvolávají hudbu“, ne ty, jenž do lvů střílí. Pohádka vypráví o přátelství mezi lidmi a zvířaty, o tom, jak se Eduard naučil hrát na kytaru jako král, o tom, jak zlí dokážou lidé být, když mají strach.

Eduard se neohlédl. Stále bez hnutí s očima upřenýma na vysokou palmu před sebou, od které ho dělil jen široký slunečný pruh. – Kolikrát to už zažil ve snu. Blíží se k palmě, utíká, už je docela blízko, ale strom i stín náhle zmizí – on se zase probudil mezi mřížemi. – Teď už ne – stiskl Eduard v zubech ucho pouzdra. Přikrčil se, a jako když se v savaně plížíval za kořistí, sunul se neslyšně přes plácek k palmě. Klaun a doktor Tavedi zahlédli už jen jeho dlouhý skok do stínu stromu. Pak Eduard usedl, vyňal z pouzdra kytaru a začal hrát.
Nehrál dlouho, sotva pár taktů, když se z okna školy ozval výkřik: „Eduard! To je Eduard!! Eduard se vrátil!!!“ A vzápětí se ze dveří vyhrnul zástup dětí – a všechny běžely k palmě. Některé ještě volaly Eduardovo jméno, ale jiné už začaly zpívat –
o opici, která zčernala na slunci a už nebyla, nebyla bílá. Jejich hola, hola, hola znělo tak vesele, že se klaun i doktor Tavedi rozesmáli.
Náhle však Eduard odložil kytaru a i děti zmlkly. Ze dveří vyšlo děvčátko s hlavou plnou tykadel.
A tak se opět spatřili. Eduard Bilbuleu a Bilbulea Eduarda. Bilbulea se rozplakala, Eduard přilehl k zemi a klaun a doktor Tavedi tak uviděli, co ještě neviděli. Holčičku, která objímá lva, a lva, který jí něžně olizuje tvář.

Jak František vyzrál na Papejše

Pohádka vypráví o malém Františkovi, kterému vyskočili za ucho dva bratři, Papejši Pik a Pok. Papejši jsou zvláštní bytosti, neviditelní mužíci, kteří přemlouvají děti k zakázaným a často i nebezpečným věcem. A vůbec to nemusí být neposlušné děti. Ke každému občas přijdou, usadí se mu na rameni a šeptají mu do ouška, slibují i rozkazují, jsou to takoví pokušitelé dětí. I dospělí je mají, jen se jim říká Kabejši. Kdykoli Papejš přemluví dítě k nějaké nepravosti, dostane za to bod. A jako odměnu pistáciovou zmrzlinu. Po ní jsou Papejši vidět, zeleně svítí. Když František zjistil, kdo může za jeho neposlušné chování, rozhodl se je vytrestat. Měli totiž spadeno na jeho kamarádku Emu, kterou chtěli donutit přejít přes tři rušné silnice k hračkářství, kde mají údajně mluvící panenku. Nakonec byli Papejši Pik a Pok nalákáni Františkem na svou jedinou slabost – pistáciovou zmrzlinu, kterou dávají zadarmo v obchodě na druhém konci města.

„Vidíš tam někde strážníka?“ chtěl vědět František.
„Jo, hned na rohu… A teď ho ten druhý chytil za vousy a táááhne…“
„A co dělá ten strážník?“
Carmen se odmlčela: „No, kouká… A jde dál… On nedělá vůbec nic…“
(…)
František byl úplně bez sebe: „Jak to, že je neviděl?“
„Víš,“ zamyslela se Carmen, „to má nejspíš co dělat s výškou. Z čím větší výšky koukáš, tím míň vidíš. Podívej, kočky jsou menší než děti a vidí ve dne v noci. Děti jsou větší, ale nevidí po tmě. Dospělí jsou největší, ale většinou nevidí správně vůbec nic ani ve dne.“
„To je pravda. Vždycky vidí něco jiného. Když jim ukážeš hřiště, vidí louži. Ukážeš jim psa, a oni vidí blechy. Vždycky jsem si myslel, že to není samo sebou… Ale co bude teď s Emou? Co když jí ten Pok namluví, že nemusí dojít až na přechod, že si zkrátí cestu, když přeběhne silnici. Já ti můžu odříkat zpaměti, co jí řekne: Ty přece umíš utíkat rychle, silnici přeběhneš jako nic. Tak si pospěš, než ti tu panenku někdo vyfoukne.“
„Na to ani nemysli,“ sykla Carmen.

O panence Serafínce s brýlovýma nohama

Příběh velkého přátelství a odhodlání vypráví o panence Serafínce, které zlá holčička utrhla nohy. Dorotka byla nešťastná, že její panenka nemá nohy, o to víc, když ji ztratila na návštěvě u babičky. Nevěděla, že Serafínka zapadla za gauč, kde ji nikdo nehledal. Brzy nato Dorotčina babička umřela a všechen nábytek byl vystěhován. V domě zůstaly jen zapomenuté, nepotřebné nebo k ničemu se nehodící věci. Brýle nabídly své nohy Serafínce, aby mohla chodit, a ta navrhla, aby všichni odešli k Dorotce na zahradu, protože u ní v zahradě můžou být všechny věci tím, čím chtějí být. Skupina nejroztodivnějších věcí společně s myší rodinkou se vydala na dlouhou a strastiplnou cestu do vysněné zahrady. V patách ale měli domovníka, který chtěl vydražit stříbrné zrcátko a ostatní věci odvézt na smetiště. Díky tomu, že se všechny věci semknuly a statečně čelily okolnímu světu i zlému mráčku a domovníkovi, mohly se radovat v zahradě společně s Dorotkou.

Dlouhá chvíle

Každý člověk má svoji Dlouhou chvíli, ale dospělí už na ni obvykle nemívají čas, protože pořád něco dělají. Dlouhá chvíle přichází právě v okamžiku, kdy se nudíme.
A nejlíp se zkrátí vyprávěním. Jenže musíme dávat dobrý pozor na to, aby se Dlouhá chvíle nekrátila až moc a nezmizela. To se děje právě tehdy, když je příběh nejvíc napínavý. Autorka Dlouhou chvíli také popsala, aby si ji dětský čtenář dokázal představit.

A vtom se to stalo. Když pohlédl na velké nástěnné hodiny přímo proti postýlce, poskočila malá ručička nahoru a mrkla. Pak se otevřelo i druhé oko a ciferník se pohnul kupředu. Vlastně to nebyl ciferník, ale kulatá hlava. Jedno oko kratší, druhé delší, uprostřed trojúhelník nosu a tlamka. Sklopená ouška se vztyčila – a ze skříňky se začalo do pokoje soukat podivné stvoření. Hlavou trochu připomínalo kočku, ale tělo mělo dlouhé jako had. Jako had z peříčkových nic žasnul Jakub.

Rozbor

Princip existence Dlouhé chvíle spočívá v naplnění časového úseku. Pokud je naplněn něčím zábavným, napínavým, záživným, smysluplným, chvíle se krátí a brzy zmizí. Jenže Jakub nechce, aby jeho Dlouhá chvíle zmizela. A tak musí Dlouhá chvíle přestat vyprávět (obvykle v tom nejnapínavějším) a donutit Jakuba, aby se nudil. Dlouhá chvíle se prodlouží a může pokračovat ve vyprávění. Tento princip zvyšuje napětí pohádky a čtenář chce vědět, jak bude příběh pokračovat. Nemocného Jakuba a jeho Dlouhou chvíli můžeme považovat za rámcový příběh s velmi originálním vypravěčem. Celá kniha se vyznačuje velkou nápaditostí (po obsahové
i formální stránce), imaginací a citem pro dětskou fantazii. Dlouhá chvíle vypráví čtyři příběhy, které jsou dějově sevřené, ukončené (s výjimkou první pohádky končí všechny šťastně). Zastoupena je také situační komika a různé jazykové hříčky – například cedule „KOUPÁNÍ ZAKÁZÁNO. PRO KROKODÝLY!“ si vyloží po svém nepoučitelný pan Krak, ale i samotní krokodýli. Kniha je psána velmi bohatým a vytříbeným jazykem, tempo vyprávění je svižné. Pohádky poskytují morální ponaučení, mají ale také didaktickou funkci. Děti se dozví, čeho by se měly vyvarovat. Kniha vypráví také o lásce a přátelství a skýtá více rovin chápání –
tu svou si mohou odnést i dospělí čtenáři.

Ocenění

Kniha získala hned několik ocenění – Zlatou stuhu (2005), Magnesiu Literu (2006) a byla zapsána na Čestnou listinu IBBY (2008).

Další díla

Jak zvířátka uzdravila smutný dům, O Dorotce a psovi Ukšukovi, O kočce Mňauce a pejsce Bibině

poezie pro dospělé: Domek na vinici, Babí hodina, Nyní, Písečné dítě, Předkonec, Odrostlá blízkost, Zádušní básně za Pavla Buksu