Jak číst báseň. Inspirujte se Zdeňkem Kožmínem

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, co dělá báseň básní? Jsou to rýmy? Je to melodie? Spočívá ve způsobu, jakým báseň čteme? Jistě se vám začne vybavovat celý souhrn pojmosloví – poezie, báseň, verš, strofa, rytmus, metrum, symbolika, lyrický subjekt. Najdeme ale i jiné aspekty, které s tímto tématem souvisí. Zjednodušeně můžeme říci, že pro báseň je charakteristická jednak její grafická úprava, jednak kouzlo, které se ukrývá uvnitř. Právě o něm je tento článek.

 

Však dobře vím,
že básník musí vždycky říci víc,
než co je ukryto ve hřmotu slov.
A to je poezie.

Jinak by nemohl heverem verše
vypáčit poupě z medových závěsů
a nutit mráz, aby vám přeběhl po zádech,
když svléká pravdu.

Jaroslav Seifert, ze sbírky Koncert na ostrově

 

Ne nadarmo začínáme verši jednoho velikána mezi českými básníky. Jak na vás báseň působí? Zkuste si ji přečíst znova. Přeběhl vám mráz po zádech? Nebo to s vámi nic neudělalo? Seifertova báseň je krásným příkladem toho, jak poezie sama o sobě dokáže vyjádřit jádro své podstaty. Mnoho básníků ve svých verších vzdává hold umění básně a tomu, jak na nás působí. Nejsou to ale jen básníci, kdo poezii opěvuje. Mezi literární kritiky zabývající se básněmi a jejich interpretací patří i Zdeněk Kožmín (1925–2007). Ve své studii Umění básně si položil následující otázku a hledal na ni odpovědi.

Čím je báseň velká?
Hned zprvu Kožmín nabádá, že verše nelze číst jako běžnou zprávu. Máme oceňovat to, co nás v básni přímo uchvátí. Jan Mukařovský připodobňuje báseň proudu a vodičům, poezie je pohyb nesený všemi složkami básně. Později tento proud (pohyb) nahrazuje pojmem sémantické gesto. Báseň je velká například ve způsobu zachycení daného okamžiku, aktualizací motivu, napojením na to, co je zažité, a znovu to obrozuje a nově strukturuje. Sám básník Jaroslav Seifert říká, že poezie má být především poezií. Má mít něco, co zasahuje nejodlehlejší oblasti člověka. Básník musí žít v souladu s pravdou ve svém srdci, nevyhýbat se skutečnosti a konkrétním věcem, jinak by jeho svět nebyl skutečný, ale umělý.

Velká báseň nás musí nepochybně fascinovat, musí být zralým, strukturovaným uměleckým tvarem, nasycená živou zkušeností a obrácená k hlubinám lidského života. Rovněž pro pochopení či interpretaci textu nemusíme pátrat v hloubce básníkovy osobnosti, text odkazuje už sám k sobě. Na druhé straně zde nacházíme propojenost s básníkem, báseň je otevřená vůči realitě, odkazuje k obecnějším dominantám básníkova světa. Každá báseň musí volit, které životní reálie přetaví do veršů, které detaily reality uskupí do vzájemné propojenosti. Pečlivá volba několika klíčových věcí, detailů a významů působí na velikost a zralost básně. Kožmín to dokládá na velikosti Březinových básní, vzápětí dodává, že neexistuje žádné esteticky absolutní měřítko dokonalosti básně – je-li báseň dobrá, je spíš výsledkem rizika jít do neznáma.

Báseň je darem a není možné stanovit, za jakých podmínek taková skutečná poezie vznikne. Velká báseň je vždy objevem. Darovaným objevem, ale také objeveným darem. Každá básnická sbírka má své vrcholné básně a básník vlastně stále směřuje ke své nejlepší básni. Umění básně spočívá v tom, že je záznamem onoho právě dosaženého štěstí její žádoucí rovnováhy. Jsou básně, které už nemohou být překonány, mnohé se k nim ale přiblíží – kdo však může o verdiktu rozhodnout? Báseň je děním významů, do nichž se promítají další významy čtenářů, kteří se ocitají v průsečíku sil, do jejichž působení jsou vtaženi. Velké básně významných básníků nechápeme jako vzory nebo prototypy pro posuzování vrcholného básnického umění, velikost básní spočívá to, jak bohatě jsou propojeny s celým básníkovým dílem.

Báseň se podle Kožmína stává naplno básní tehdy, když pro čtenáře znamená něco podstatného, inspiruje ho, včleňuje se do jeho reflexí o světě, vstupuje do jeho vlastní řeči, je pro něj objevem nového a zároveň potvrzením a osvětlením jeho zkušeností.

KOŽMÍN, Zdeněk. Umění básně: Skácel, Mikulášek, Kundera. Brno: K 22a, 1990, 105 s. ISBN 80-900115-5-1.