BLOUDĚNÍ | JAROSLAV DURYCH

Větší valdštejnská trilogie

Historický román vás přenese do baroka především díky preciznímu jazykovému zpracování

 (vydáno roku 1929)

Hlavní téma

Jednoduše můžeme říci, že román Bloudění je příběhem o lásce dvou lidí na pozadí třicetileté války. Román má dvě základní roviny (jinak je ovšem velice mnohovrstevnatý), jedna se zaměřuje na postavu Albrechta z Valdštejna, druhá na tři hlavní postavy: Andělku, Jiřího a Kajetána. Každá z těchto rovin má pak jiné významy, plynoucí i z poněkud odlišných témat. V rovině o Valdštejnovi je tématem jeho vzestup a pád jako mocného šlechtice a politika, ve druhé rovině je hlavním tématem hledání víry a lásky.

Okolnosti vzniku

Bloudění s podtitulem Větší valdštejnská trilogie je rozsáhlým historickým románem, jehož první vydání bylo věnováno třistaleté památce Albrechta z Valdštejna. Bloudění bývá označováno za vrchol Durychovy prozaické tvorby. Za toto dílo vydané v roce 1929 byl Durych ještě téhož roku oceněn státní cenou. Durychovým úmyslem bylo napsat věrohodný historický román, proto se zabýval studiem jak postavy samotného Valdštejna, tak studiem prostředí a daného historického období. Mnohdy byl donucen citovat jiné zdroje, protože autorovi chyběly dostatečné podklady.

Postavy

Ústřední trojici postav tvoří Andělka, Jiří a Kajetán. V díle se vyskytují reálné historické osobnosti, především Albrecht z Valdštejna a císař Ferdinand II. Ostatní postavy vytvářejí kolem hlavních hrdinů jen kulisu, často nemají ani jména.

Kompozice díla

Kapitoly jsou různě rozsáhlé, označené pouze čísly. Představují poměrně uzavřené celky, fungují, i když je vytrhneme z kontextu. Mezi koncem jedné kapitoly a začátkem kapitoly následující je určitý časový úsek, který mnohdy pokrývá i několik let. Je tedy jasné, že za tuto dobu se musí něco odehrát, a čtenář se tyto chybějící informace buď dozví zpětně, nebo si je musí domyslet. Téměř každá kapitola popisuje jiné prostředí, situaci a děj. Nejdůležitějším pojítkem mezi všemi kapitolami jsou hlavní postavy (a samozřejmě ústřední námět). Ty spojují zdánlivě nesouvislé události.

Motiv bloudění

Příznačným rysem celého románu je motiv bloudění, který se odráží už v názvu trilogie. Motiv bloudění se odehrává ve dvou rovinách. První z nich představuje putování po Evropě, druhá duchovní balancování mezi katolicismem a protestantismem prezentovaným v ideovém pojetí dvou hlavních postav (Jiřího a Andělky). Zatímco Andělka zosobňuje katolickou víru, rebelantský Jiří představuje protestantismus. Pro hlavní postavy je svět nesrozumitelným labyrintem, v němž bloudí z místa na místo. Nevědí, kam mají jít, co mají dělat. Pocit zoufalé dezorientace vyvolává také motiv vichřice, postavy se jakoby zmítají v zuřivém větru.

Opakování

Můžeme si všimnout, že v románu často dochází k opakování, například k opětovnému setkávání Andělky a Jiřího. Poprvé se setkají obě postavy při popravě pánů na Staroměstském náměstí, poté opět po dvanácti letech. Při prvním setkání roku 1621 Andělka odvádí od popravy omdlévajícího Jiřího a stejná situace se opakuje o dvanáct let později, tentokrát ale vede pryč Jiří Andělku. V Bloudění se uplatňuje tzv. princip triády (opakování založené na čísle tři a jeho násobcích). Bloudění je trilogie, má tři hlavní postavy (Andělku, Jiřího a Kajetána) a je rozděleno do třiceti kapitol. Třicítka zároveň upozorňuje na třicetiletou válku. Triáda se odráží také ve vztahu mezi hlavními hrdiny. Nejprve Jiří třikrát po sobě zachrání Kajetánovi život před švédskými vojáky, později zase Kajetán třikrát zachrání život své budoucí ženě. Také se zamiluje do třech různých žen, které potká během vojenského tažení, ale na konci románu se ožení s tou, kterou potkal nejdříve.

Baroko

Román je silně inspirován barokním vnímáním skutečnosti, které ovlivňuje postoj k realitě, kompozici díla a prostupuje všemi vrstvami románu. Mezi barokní znaky patří putování (hlavní postavy neustále cestují po Čechách i po Evropě), vnímání Boha (neskutečně láskyplný, je mnohem více zákonem a nejvyšší vůlí), motiv smrti (přechod do lepšího života, neodvratitelně k ní směřuje veškeré lidské bytí, smrt není chápána negativně, přesto má drsnou podobu), nesmírná zbožnost a uctívání svatých (nejvíce zbožná je postava Andělky), všudypřítomné kontrasty (krása a ošklivost, život a smrt, zbožnost a rouhání, pravda a lež, světlo a tma, řád a zmatek, jistota a neklid, věčnost a pomíjivost, kontrast mezi samotnými postavami). Pro barokní životní pocit je typická nedůvěra v pozemský řád, nejistota, nezakotvenost.

Autor nám svůj román předkládá jako obraz neklidného, ničivého a odporného světa, který člověku přináší jen samé nástrahy, léčky a neštěstí. Člověk se v barokním pojetí světa stává bezvládnou loutkou, jež se nechá samovolně vláčet nevděčným světem. Vše, co postavy v románu prožívají, v nich vyvolává nejistotu a nedůvěru v pozemský řád, zmítá jimi neklid, ztrácí orientaci ve světě. Proto svůj zrak upínají na řád nadpozemský, který v nich vyvolává pravý opak.

Jazyk

Autor usiloval o co nejvěrohodnější obraz doby, v níž se děj odehrává. Toho dosáhl mimo jiné také díky jazykové stránce. Snažil se napodobit archaickou češtinu užívanou v pobělohorském období, pro kterou je typické časté užívání přechodníků, archaických výrazů, metafor a dlouhých větných konstrukcí, spojení češtiny a latiny. V románu se často objevují citáty z bible a text jako takový je inspirovaný biblickou češtinou.

Ukázka

„Jiří, ty stále nenávidíš Boha, za to, že On stvořil tebe a nikoliv ty Jeho. Ty nenávidíš sebe za to, že tě stvořil Bůh, ty nenávidíš i mne jen proto, že mě stvořil Bůh. Proto, jen proto se mne bojíš, proto se rdíš přede mnou jako před pohoršením, které ti nalíčil tvůj nepřítel, aby tě zahanbil. Ty jistě nenávidíš také otce svého i matku svou a pohrdáš i ďábly jen za to, že je stvořil Bůh.“

[…]

Tu o něco divného zakopl, zamával rukama a zřítil se; očekával, že si rozrazí lokty o tvrdé schody; dopadl bez úrazu a chtěl rychle vstáti, zkoušeje, co má pod sebou. Nepoznal, jsou-li to mrtvoly, sahal do něčeho studeného a ošklivého, chtěl vstát a opět zavrávoral; byla tma, musil přelézati; každým okamžikem očekával kousnutí, kopnutí, ránu nožem či zatětí prstů do hrdla či do očí; nic se nehnulo, jen to, co převrhl; nevěděl, kam leze.

[…]

Bylo možno očekávat, že do večera se sletí aspoň sto tisíc krkavců a vran. Občas některý pták se pokusil slétnout k nejbližší mrtvole, ale déšť ho zahnal zpátky. Požívali zatím lahodných výparů, doufajíce, že jim déšť pomůže mrtvoly svléci, aby si neotloukli zobáků. Leckterému se podařilo však vniknout mezi mrtvoly a pod jejich ochranou před deštěm dobýti prvního oka; když však se mu to nedařilo, křičel zlostně, stromy obtížené hejny krkavců otrocky odpovídaly, přilétaly posily, ale ptáci se hašteřili o prvenství a déšť jim zmočil neřádné peří.

Další díla

Rekviem (Menší valdštejnská trilogie), Sedmikráska, Boží duha, Masopust, Píseň
o růži, Tři dukáty, Z růže kvítek vykvet nám